Setkání s jednorožcem

14. dubna 2011 v 20:58 | Eipy |  Příběhy
Poslední dobou pořád jen píšu a píšu! A jsem šťastná! Směju se každý volovině! Přišla jsem totiž na to, proč jsou všechny moje příběhy, povídky, úvahy, básničky, obrázky, styl oblékání tak pesimistický i když jsem rozenej optimista! Já se ze všeho pesimistickýho vypíšu, vyposlouchám, vynachodim a pak je ve mě jenom radost a světlo. Má duše vzkvétá :D
Článek jsem předpřipravila včera v půl jedenáctý. Touhle dobou mám na 99% další osmičku venku :)
Čti pod perexem.. (obrázek z googlu)


Doma bylo dusno, tak se sebrala a utekla pryč. Pryč od problémů, pryč od tíživé nenávisti, která pohltila každičký kousek její mladé duše. Ve svých černých teniskách utíkala přes cestu, až do nedalekého temného lesa, kde si jako malá hrávala se svým tátou. Měla to tam ráda. Nikdo jí neotravoval, v uších se jí rozléhalo skřehotání mladých ptáčat, utekla od všech problémů, které jí tížily. Své jemně tvarované sněhově bílé tělo zahalené do tmavých jeansů a černého trika nechala dopadnout do měkkého oroseného mechu. Hlavu si podepřela rukama, zavřela oči a rozjímala. Přemýšlela o svém pochmurném životě, vzpomínala na svého otce, který zemřel tragickou smrtí. Byl ušlapán koňmi…Stačí jediné klopýtnutí koně, jedna nepatrná chybička, žokej spadne ze sedla a .. Ukápla jí slza. Nikdy se se smrtí svého otce nevyrovnala. Dříve byla veselý člověk, kterého jen tak nic nerozhodilo, šel si za svým cílem a byl velmi velmi oblíbený. Ale tragédie vás poznamená na dlouhou dobu. Teď je z ní tichý, agresivní uzlíček nervů oblékaný do černé barvy.
Velmi jí bavilo a uklidňovalo poslouchat hlasy přírody. Šelest stromů jako by se ztrácel v notování ptáčků. To zase přehlušilo ťukání malého černého datla s červenou čepičkou. Divocí králíci a zajíci ohlodávali stébla trávy. Všechno působilo uklidňujícím dojmem, všechno do sebe zapadalo.
Z rozjímání jí vyrušil dusot kopyt tlumený o měkký mech. Srnky tady nikdy nebyly…Pomyslela si a vzhlédla. Vyděsila se. Několik desítek metrů od ní se pásl zářivě bílý kůň. Ani nedýchala. Z koní měla strach, od té doby, co ušlapali jejího tátu. V houští cosi zašustělo a kůň zvedl hlavu. Dívka se vyděsila ještě více. To není..normální…kůň. Jeho pevnou lebku pokrytou světlou srstí zdobila nejenom skvostná hříva, ale i dlouhý, špičatý roh zářící všemi možnými barvami. Myslela si, že naprosto zešílela, nebo že je to jenom sen, ze kterého se okamžitě probudí, takže se zvedla a opatrně a potichu se k zvláštnímu koni přibližovala. Kůň jí spatřil, díval se jí hluboko do očí, jako kdyby zkoumal, co skrývá její podvědomí. Dívka se stále přibližovala. Byli od sebe jenom necelé tři metry. Kůň zařehtal a o krok ustoupil. Asi byl vyděšený. Dívka to nevzdala a začala šeptat:,,Neboj se mne..Neublížím ti. Jsem tvůj přítel." Opatrně napřáhla ruku, kdyby chtěla, mohla se dotknout jeho rohu, ale počkala, až k ní kůň přijde sám. Chvilku váhal, ale nakonec se k ní začal přibližovat. Dívka ucítila jeho sametovou srst na své dlani. Naráz jí opustil všechen strach z koní. Opatrně si ohmatala jeho roh. Byl vážně velmi ostrý a vypadal pevně. Dívka pochopila, že to není kůň, ale jednorožec. Cítila se s ním tak krásně, tak uvolněně, bez problémů. Chvilku si ho jenom hladila a poté jednorožec ustoupil o krok dozadu. Hlavou ukázal směrem hlouběji do lesa. Chtěl jít, ale ne sám. Dívka pochopila. Ani na okamžik nezaváhala. Naskytla se jí skvělá příležitost jak uniknout od světa plného problémů. Pomalým rozhodným krokem šla vedle jednorožce, který jí vedl do neznáma. Dívku už nikdy nikdo nespatřil, skončila v tom nejkrásnějším ráji. V ráji bez problémů, plném jednorožců.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama