Cesta Zapovězeným lesem [1.část]

30. května 2011 v 20:48 | Emm |  Příběhy
No..nevim jestli se to dá zařadit mezi pohádky..Každopádně to vyjímečně nemá žádnej tragickej konec. Napsáno jako esej na Kouzelné tvory na EB. Jinak příběh má dvě části :)

Azurově modrá obloha už byla protkaná nitkami temnoty. Vysoká černovlasá dívka se plížila z brány hradu směrem k porostu stromů nejrůznějších druhů. Ještě kousek a její postava zmizí v Zapovězeném lese. Naposledy se ohlédla za ozářenými okny hradu a potom vstoupila do změti vysokých topolů a buků a širokých smrků.

Našla si úzkou vyšlapanou cestičku posypanou kamením a pokračovala hlouběji do lesa. Napínala uši a pozorně sledovala okolí, aby snížila nebezpečí napadení, které jí tu hrozí.
Praskání větviček. Zpozorněla. Zastavila se a ani nedýchala. Chvilku se ještě zaposlouchávala do temnoty a když se rozhodla vyrazit, praskání větviček se ozvalo znovu. A mířilo směrem k ní. Opatrně vytáhla z kapsy svých potrhaných džínů březovou hůlku. Praskání bylo čím dál hlasitější, od jeho zdroje jí dělil jenom keř, na kterém rostly nebezpečně vyhlížející bobulky. Křoví se rozhrnulo a…,,Firenze!!" vykřikla dívka a oddychla si. Firenze byl kentaur. Dolní část těla koně a zbytek člověka. Na první pohled vypadal nebezpečně, ale jen co promluvil, stala se z něj přátelská osoba. ,,Emm, co tu děláš sama a tak pozdě?", zeptal se Firenze a upřel na ní svůj typicky starostlivý pohled. ,,Ale..no, to je na dlouho.." odpověděla Emm a zadívala se směrem k hradu. Firenze se nenechal odbít: "Já mám času dost. Kdybych mohl, doprovázel bych tě. Měsíc svítí jasně a dnešek je ve znamení Saturnu. To není dobré znamení. Mezitím mi můžeš vyprávět svůj příběh." . Ačkoliv Emm byla proti doprovodu, nechtěla Firenzeho urazit a souhlasila s jeho doprovodem: "Tak dobře. Jen se tak nenuceně procházím a hledám stopy nějakých tvorů. Neznáš úkryt nějakého zajímavého stvoření, které by nadchlo profesorku Kouzelných tvorů?"
"Ale jistě. Vylez mi na záda a já tě tam zavezu.", odpověděl Firenze a i když Emm protestovala, že na kentaurovi nemůže jet, protože by ho jeho druzi zavrhli, nakonec mu na hřbet přece jen vylezla: ,,Jen prosím, žádní pavouci, ano?"
Firenze neodpověděl, jenom se usmál a lesem se začal rozléhat dusot kopyt. Rychlostí blesku se vyhýbali všem mohutným stromům i drobným větvičkám. Emm postřehla nad jejich hlavami rudého fénixe, který i ve tmě zářil na několik metrů. Byla z něho unešená. Souhra rubínové a zlatavé barvy, dlouhé hebké peří a ten přenádherný hlas a magické schopnosti. I v té rychlosti si Emm všimla, že Fénixovi vypadlo jedno dlouhé pero z ocasu. A letělo směrem k ní! Natáhla ruce do vzduchu, byla jen kousíček od pera. Ale začala ztrácet rovnováhu. Něco stiskla ve své drobné pěsti a potom padala dolů do měkkého mechu a hromady větviček. Podívala se do své dlaně a zjistila, že pero opravdu chytila! Bylo tak hebké a lesklé, až oči přecházely. Chvíli si ho obdivně prohlížela a pak se vzpamatovala: "Firenze!". Zakřičela, protože si uvědomila, že kentaur nikde není a že se v dálce ztrácí dusot jeho kopyt. "Fakt bezva, nevím kde jsem, ani jak se dostanu zpátky do hradu a Firenze je už někde v Tramtárii.", řekla si spíš sama pro sebe, ale nepanikařila a věděla, že tu nemůže dlouho zůstat, takže vstala, oprášila si špinavé tričko a džíny, do kapsy schovala fénixovo pero a připravila hůlku k útoku.

> K druhé části

 


Komentáře

1 Helga Helga | Web | 7. září 2016 v 8:25 | Reagovat

pujcky liberec 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama