[PART 1] : Dlouhá chodba

25. července 2011 v 18:59 | Eipy |  Mind Control
Nový příběh..zase taková magořina..
Obrázek jsem kreslila já..divná hlava, divný ruce, upravený v PF ale jinak OK ne? :D
fantasy-story.blog.cz

Vzpomínám si pouze na to, že jsem se ocitla v dlouhé chodbě. Žádná okna, jenom černočerná tma a spousta dveří. Všechny dveře byly stejné - vyrobené z nejtmavšího dřeva, černé trámy, těžká kovová klika, na každých dveřích obrovské klepadlo a nepatrné kukátko, kterého bych si nevšimla, kdybych dveře podrobně nezkoumala. Po obvodu celch dveřích byli nápisy v neznámém jazyce. Z kukátka do chodby proudilo mírné světlo, které občas ustalo, to když se někdo kukátkem na mě podíval. Byl to nepříjemný pocit, že vás někdo sleduje a vy nevíte kdo. A navíc, z každých dveří vycházel šepot. Slabý, sípavý šepot, který říkal podivné věci, jako například: "Pojď blíž...Jsi vyvolená...Stejně tě smrt dostane..."
a potom se ozýval ten strašný škodolibý smích. Bylo to děsivé. A pořád se to opakovalo. Hlasy, potom smích. Snažila jsem se šepot nevnímat, ale čím více jsem se snažila, tím více šepot sílil. Nakonec jsem se rozeběhla, což byla osudová chyba. Hned co jsem zrychlila, všechny dveře za mnou se otevřely a vypluli z nich bílé postavy. Natahovali ke mě ruce, snažili se mě chytit. Ještě více jsem přidala, ale nejsem dobrý běžec. Zachviličku mě začalo píchat v boku. Byla to nesnesitelná bolest. Ale instinkt mi říkal, že ty postavy jsou nebezpečné, že mi chtějí ublížit, tak jsem utíkala dál. Pět minut, deset minut a ze dveří za mnou pořád vycházely postavy. Bylo jich čím dál víc. Neměla jsem odvahu se otočit a prohlédnout si jednu z nich, ale toužila jsem jim vidět do obličeje. Zahlédla jsem konec chodby. Byla tam jenom zeď. Sakra. Slepá ulička. Teď mě před těmi děsivými postavami nic nezachrání. Úmyslně jsem zpomalila. Stejně zemřu, jak říkali ty hlasy. Cítila jsem chladný vzduch, to jak se ke mě postavy přibližovaly více a více. Za okamžik se jedna z postav dostala vedle mě. Byl to muž v uniformě. Vsadila bych se, že to je voják. Nejspíš nějaký generál. U opasku měl zbraň. Pomalu ji vytahoval a já jsem pochopila, že jeho úkolem je mě zabít. Podívala jsem se mu do obličeje, abych z něj cokoliv vyčetla. Třeba to neni vrah, třeba mi chce pomoci zabít ty postavy za mnou. V hlavě se mi hlasy zesilovali a já byla skoro u konci chodby. Koukla jsem té postavě do obličeje a vyjekla jsem. Místo očí měl jenom prázdné důlky, ze kterých sršela
bílá tekutina. Ústa měl zkroucená ve škodolibém úšklebku. Mířil na mě zbraní. Přes obličej se mu táhl dlouhý hluboký šrám, který mu zohyzdil obličej. Cítila jsem že za okamžik zmáčkne spoušť a já už tu nebudu. Zároveň jsem ale cítila že za sekundu narazím v plné rychlosti do zdi a zemřu. Mohla jsem si vybrat: Náraz do zdi, nebo postřelení? Náraz do zdi. Ještě jsem zrychlila. Tep i dech se mi zvýšili na nebezpečnou rychlost. Najednou postavy zmizely. Nechápala jsem, ale chodba byla pryč, postavy taky a nebyla jsem rozpláclá na zdi. Co se to stalo?
_________________________

•Tak si hezky tipujte, co bude příště.. :D
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama