Sibling love

10. září 2011 v 19:09 | Emm |  Příběhy
Tak se zase pokoušim něco psát..mám ještě rozepsanej jeden příběh a spoustu novejch zážitků, ale lenost je moje paní takže snad někdy příště něco napíšu :D Poprvý po dlouhý době to skončí šťastně! Teda né moc, umře tam jedna jistá osoba, ale čeká nás happy-end! ^^ :D
Je to vymyšlený, takovýho sourozence nemám a nikdy mít nebudu...

* * *
Klíčovou dírkou ke mně pronikají osluňující paprsky slunce. Stojím u těžkých kovových dveří. Pomalu je otevírám a zaposlouchávám se do skřípotu pantů. Dveře jsou těžké, ale přesto se mi je podařilo otevřít. Chvíli stojím a přemýšlím co dál. Ustoupit a vrátit se zpět? Ne..Dokončím to.
Tichými kroky přecházím po střeše jednoho z panelových domů. Nervózně si hraju s tkaničkou, kterou nosím ovázanou kolem mého zápěstí. To co se stalo v několika posledních hodinách, mi pořád nedochází. "Vážně je to pravda?", ptám se sama sebe a z očí mi začínají stékat slzy. V hlavě si to pořád znovu a znovu promítám.



Šla jsem rušnou ulicí následována mojí nejlepší kámoškou. Na zádech měla batoh a její dlouhé obarvené vlasy na červeno jí vlály ve větru. Chvátaly jsme domů, ale její boty na vysokém podpatku nám to docela ztěžovaly. Došly jsme na křižovatku, kde jsme několikrát denně přecházely. Rozhlédly jsme se a rozběhly se vstříc čtyřproudové silnici. Já jsem doběhla v pořádku, ale když jsem se ohlédla, spatřila jsem jí, jak klopýtla a upadla. Zakřičela jsem na ní, ať vstává, ale bylo pozdě. Ze zatáčky se vyřítilo černé porsche. Najednou jakoby se zpomalil čas. Křičela jsem její jméno. Zrovna se zvedala ze země, ale auto bylo příliš rychlé. Spatřila jsem její vyděšený výraz, uslyšela jsem její poslední výkřik. Její tělo se odrazilo od kapoty..
A pak všude jen křik, zmatek, krev..A já jsem tam jen stála a nemohla uvěřit tomu, že jsem mojí nejmilejší osobu ztratila v jedné vteřině. Kolemjdoucí na mě mluvili, slyšela jsem sanitku a spousty hlasů, které jsem nevnímala. Přála jsem si vrátit čas..

Opět stojím na té mě známe střeše a přemýšlím. Celá se klepu, tep má nebezpečně zrychlený a dech nepravidelný. Ano, udělám to. Bez ní žít nedokážu. Bylo by to pro mě jako žít bez nohy, nebo ruky. Rozhodnutě kráčím k okraji střechy. Když se podívám dolů, polknu. Je to vážně výška. A pode mnou tolik aut…
Lezu přes studené zábradlí. Studené jako tělo mé kamarádky, která teď s největší pravděpodobností leží někde zamčená v márnici. Z té představy mi vytryskne další proud slz.
Zbaběle se držím zábradlí a koukám dolů. Co je asi po smrti? Bolest? Utrpení? Osvobození? Radost? Natáhnu jednu nohu do prázdna a pustím se levou rukou. Pomalu povoluji i stisk pravé ruky. Začínám odpočítávat.
Deset, devět…bude to tak lepší…osm, sedm…nedokážu bez tebe žít…šest, pět…jdu ti naproti…čtyři, tři…kamarádko…dva, jedna…začátek konce.
Chci skočit, ale nejde to. Mojí ruku někdo silně stiskl. Otočím se a jsem překvapená co spatřím.. "Brácho..", skrz uslzené oči se na něj podívám. Stojí tam, s ustaraným výrazem v obličeji a zachránil mě. Opatrně jsem přelezla zpět na střechu. "Co tě to napadlo..", obejme mě. "Já bez ní nechci být", smutně odpovím, ale on se mi podívá do očí a povzbudivě se usměje: "Společně to zvládneme."
Taky se usměju. S ním to překonám. Najednou jakoby mi vysvitlo trochu naděje. Mám nejlepšího sourozence na světě.

 


Komentáře

1 Puff Puff | Web | 11. září 2011 v 12:00 | Reagovat

wow... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama