Ingenium: CHAPTER I.

30. listopadu 2011 v 20:02 | Emm |  Ingenium
1.kapitola. Zatim se tam nic moc neděje, ale i přes to doufám, že se vám bude líbit.


Byla jsem strašně unavená. Pokoušela jsem se otevřít oči, ale zmohla jsem se jenom na maličké pootevření. Po dalších pokusech jsem oči dokázala nechat otevřené delší a delší dobu. Ale všechno bylo rozmazané, bez tvarů. A bílé. Obklopovala mě nekonečná bílá záře. Jsem snad v nebi? Něco mě jemně chytlo za ruku. "Amy?" téměř neslyšně jsem zašeptala její jméno. Tak nějak jsem doufala, že jsem zase s ní. Prostor se najednou zaplnil úlevou a úsměvy, které jsem neviděla, ale cítila. "Už je při smyslech, můžeme s ní zůstat sami pane Morrisone?" zeptal se známý hlas. Moje mamka..Ale co dělá v nebi? "Ale jenom na chvilku, utrpěla velký šok a musí odpočívat." odpověděl hluboký mužský hlas, na který jsem si matně vzpomínala.
Uslyšela jsem bouchnutí dveří a osoba mi stiskla ruku pevněji. "Broučku, jsme tady s tebou." Zašeptala moje máma a já se konečně přinutila otevřít oči a zaostřit. Zjistila jsem, že jsem v bíle vymalované místnosti. Byla jsem přikrytá bílou dekou a všude kolem mě byla spousta hadiček a přístrojů, které jsem nedokázala pojmenovat. U ucha mi znělo pravidelné pípání dalšího z přístrojů. Šíleně mě bolela hlava, pálily oči a hruď mi svíral zvláštní pocit, který jsem nedokázala popsat. Bylo to jako by mě něco spalovalo a zároveň dávalo neuvěřitelnou sílu. Ležela jsem v nemocnici.
Podívala jsem se do ustaraného obličeje mojí mámy. Po tvářích jí zase tekly slzy, ale usmívala se. Zmohla jsem se jenom na tiché: "Mami?"
Rázem se jí rozzářil obličej a silně mě objala. "Co se stalo, mami? Proč jsem v nemocnici?",pokoušela jsem se posadit, ale ještě jsem byla příliš slabá.
"Nenamáhej se tolik, zlato. Omdlela jsi. Nejspíš jsi byla moc vyčerpaná a nezvládla jsi tolik stresu. Ale už je všechno v pořádku, doktor říkal, že brzy budeš moct domů."
Vděčně jsem se usmála. Moje kamarádky mi mámu vždycky záviděly. Dokázala každého utěšit a rozesmát, ale když chtěla, čišel z ní respekt, někdy až strach. "Ale co tam dělala ta fialová záře?" zeptala jsem se a čekala nějaké rozumné vysvětlení. "Fialová záře? Lily, asi se ti jenom něco zdálo, jak jsi se bouchla do hlavy. Žádná fialová záře tam nebyla."
"Ale když jste jí viděli, tak jste se všichni vyděsili a pár lidí začalo křičet."
"Báli jsme se, že.." u téhle věty se zarazila a spolkla slzy, "že přicházíme o naši další dceru."
Vlastně mi to celkem dávalo smysl. Žádná fialová záře tam prostě nebyla. A křik Amy jsem si v hlavě taky vymyslela. Ale bylo to tak skutečné. Spalující úzkost a strach, že mi to ublíží, i přes to, že jsem cítila, že fialový paprsek mi neublíží.
Když jsem chtěla změnit téma, aby to mamka dál nerozebírala a nezačala znovu brečet, rozrazily dveře a do pokoje se vřítil můj nejlepší kámoš Michael Fineland. S ním přicházela i radost, neskutečný optimismus a chuť do života. V jeho kaštanově hnědých očích jsem často vídávala veselé jiskřičky, díky kterým se mi na tváři vždy vykouzlil úsměv. Byly stejně hnědé, jako jeho rozcuchané vlasy, které si snad nikdy nečesal. Michael byl neuvěřitelně vysoký a ramenatý, přesně takový typ, který si přeje většina holek. I přes to na mě působil jako malé dítě, co nemá ponětí jaké problémy na něj ve světě čekají. Brala jsem ho jako svého mladšího bráchu, nikdy by mě nenapadlo, že by to mohl být můj "potencionální kluk".
Jakmile uviděl, že ze mě vede spousta hadiček, zarazil se a zamračil, ale potom se hned rozpovídal jeho veselým nakažlivým tónem a nenechal se zastavit: "Páni ty vypadáš! Koukám, že už jsi se probrala. Hej neboj, všem jsem řekl, že budeš v pohodě, takže si nemusíš dělat starosti, že se kvůli tobě trápí spousta lidí."
Zašklebil se a já jsem se musela zasmát. Ten kluk je fakt třída, vždycky pozná, co zrovna potřebuju. "Mimochodem, dobré ráno paní Robinsonová. Vy naopak vypadáte skvěle, jako vždycky."
"Díky Michaeli," opětovala mu vřelý úsměv, "No, vidím, že to tady už zvládnete sami. Lily, odpoledne za tebou zajdeme a pak s největší pravděpodobností pojedeme domů. Ještě se moc nenamáhej a měj se dobře." Usmála se i na mě a když si z nočního stolku vzala její černou koženou kabelku, vyšla ze dveří.
Jen co odešla, zvážněl: "Hej, Lil, jak ti je? Fakt mě to vyděsilo, jak jsi tam omdlela."
"Jen jsem unavená a bolí mě celý tělo. Hele?" chtěla jsem mu říct o fialovém záblesku, který jsem údajně viděla jenom já. "Mno?" ustaraně se na mě podíval, ale byl pořád naladěný do veselé nálady. "Než jsem omdlela, tak jsem něco viděla. Něco jako fialovej paprsek. A pořád se ke mně přibližoval, až se dostal úplně ke mně a cítila jsem, jak mi prochází skrz srdce. A taky jsem slyšela, jak Amy křičí." Z tváře se mu na okamžik vytratil optimismus, ale nechtěl to na sobě dát znát. Všimla jsem si toho, dělá to vždycky, když se něco děje. "Lily, to se ti určitě jen zdálo jak jsi se bouchla do hlavy. Nedělej si s tim starosti." Usmál se na mě a já jsem mu úsměv opětovala. Ale cítila jsem, že mi něco tají. A to něco se brzy provalí, i když je zatraceně dobrý lhář.
"Fine neměl bys mi lhát. Jsi můj nejlepší kámoš a ty si říkají vždycky všechno a upřímně. Pamatuješ si, jak jsme si slíbili, že sobě nikdy lhát nebudeme?"
"Jo pamatuju a nelžu ti. Fakt ne." Znovu se usmál tím jeho ironickým způsobem. Lže mi. Ale já přijdu na to proč a s čím. "Stejně jednou přijdu na to, co mi tajíš." Zašklebila jsem se a vyplázla na něj jazyk. "To si pak ještě povíme." Úšklebek mi oplatil a za chvilku začal mluvit o tom, co se dělo, když jsem omdlela.
"Bylo to úplně děsivý, všichni křičeli a už tak byli dost naměkko z toho pohřbu. Někdo zavolal záchranku a pohřeb se musel zastavit. Byl tam hroznej zmatek, snažili se tě oživit, nebo něco, ale nepovedlo se jim to. Bál jsem se, že je po tobě.." Slova z něj padaly neuvěřitelnou rychlostí a u poslední věty mě sjel smutným pohledem. "Ale naštěstí jsi živá a úplně v pohodě." Zhluboka se nadechl. "Když přijela záchranka, naložili tě a vezli rovnou sem. Jela s tebou jenom máma, cestou tě nejspíš oživovali. Ten kdo chtěl, se rozloučil s Amy a pak to skončilo. Všichni se přesunuli někam do hospody na oběd a bylo to. Já jsem šel rovnou sem, ale nepustili mě k tobě, že prej stejně spíš. Tak jsem odešel domů, chvilku koukal na fotbal a když jsem se ráno probudil, rovnou jsem šel za tebou, Lily. Ještě mi volal Patrick, jestli nevim, jak na tom jsi." Dovyprávěl a musel zhluboka dýchat, protože při jeho příběhu se skoro vůbec nenadechoval.
"Achjo, Patrick taky přijde?" Patrick byl můj kluk. Chodili jsme spolu necelých 40 dní, ale už po tak krátké době na mě byl absolutně závislý. Nebyl jako ostatní kluci. Vlastně nevím, jak ho popsat, je to takový samotářský podivín, co si žije ve vlastním světě. Ale nemůžu říct, že bych ho neměla ráda. Absolutně mě vzrušoval, psal básničky a hrál hokej. Tajemný, umělecky založený, něžný sportovec. Dokonalá kombinace. Ale přes jeho neustálou touhu se mnou být každou minutu mi pěkně lezl na nervy.
Michael pokrčil rameny: "Podle mě tu bude za pár minut jako na koni. Vsadíme se?" na tváři se mu rýsoval rebelský úsměv. Než jsme se ale stačili na něčem dohodnout, ozvalo se zaklepání na dveře. Protočila jsem panenky a zašeptala: "Už je tady.." Ale když jsem se na Michaela podívala, nespatřila jsem jeho typický optimistický úsměv, nebo rebelský úšklebek. Na jeho výrazu byla znát nervozita a zároveň strach. Díval se směrem ke dveřím a ruku měl zaťatou v pěsti, jako by ho něco bolelo. Nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost, s Patrickem se nikdy neměli moc rádi. "Dále?" pozvala jsem návštěvníka do pokoje. Dveře se pomalu otevřeli a k mému překvapení jsem v nich neuviděla stát Patricka, ale někoho úplně jiného. Opravdu vysoký (a když říkám opradu vysoký, tak tím myslím obrovského chlapa, co se může pyšnit výškou dva metry, deset) muž tmavé pleti. Vypadal nebezpečně. Oči schovával za tmavými slunečními brýlemi a jeho silné paže a tělo měl oblečené v černé kožené bundě. Vypadal jako bodyguard.
V tu ránu byl Michael na nohou, připraven k útoku: "Už jsem na tebe čekal ty parchante. K Lily se nedostaneš!" Co to má sakra znamenat? Nic jsem nechápala, nevěděla jsem, kdo ten muž je. Ale cítila jsem, jak mě pálí hruď čím dál víc a víc.
Muž neodpověděl. Jen zvedl ruku a v dlani se mu objevilo něco jako ohnivá koule. "A sakra" zašeptal Michael, spíš pro sebe. Pochopila jsem, že tohle nebude žádný náš přítel.

> K 2.kapitole

 


Komentáře

1 Haňul Haňul | Web | 2. prosince 2011 v 17:49 | Reagovat

To je..hustý! :D Strašně se těšim na další kapitolu :)

2 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 17. prosince 2011 v 19:15 | Reagovat

Ou jé! To je tak extrémně strhující příběh a tak výborně napsaný! GRATULUJI TI! Tohle je prostě jako knížka psaná profesionálním spisovatelem. Sice nemůžu děj ještě hodnotit, ale zatím to vypadá dost napínavě a originálně. Prosím, piš! O_O

3 elsabeth elsabeth | Web | 8. ledna 2012 v 15:29 | Reagovat

Chica, tak ten konec mě dostal!! Jsem zvědavá, kdo je ten chlápek. Jakmile jsou v ději zapletený ohnivý koule a další paranormality, je to můj šálek čaje. ;) Gratuluju k bezvadný kapitole.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama