Ingenium: PROLOG

23. listopadu 2011 v 18:32 | Emm |  Ingenium
Začala jsem psát příběh na pokračování. Mám napsaný zatim 2 kapitoly, každá kolem 1500 slov, takže to bude delší.
Název Ingenium pochází z latiny a v překladu znamená "Schopnosti" (I když google tvrdí něco jinýho..), takže to bude fantasy, sci-fi a romantická slátanina ze života..Nechte se překvapit. Prolog je napsaný z pohledu třetí osoby, ostatní kapitoly píšu z pohledu hlavní hrdinky.



Rozlehlá kaple. Až na neustálé vzlykání a smrkání hrobové ticho, kterým zněl farářův hlas. Předčítá z bible snad celou věčnost. Brzy se obrátí k dřevěné rakvi ze světlého dřeva..
"..Amen." Dokončí modlitbu a všichni přítomní povstanou.

Kaplí se rozezněl skřípot starých nepohodlných lavic a všichni mířili uličkou k oltáři, kde byla postavena rakev. První na řadě byla samozřejmě rodina. Vysoký, černovlasý pán v tmavém smokingu a bílé košili pomalu kráčel k rakvi. Po tvářích mu tekly slzy, které se snažil potlačit. Prsty jeho ruky měl propletené s ženou menší postavy. Kolem obličeje jí spadaly zrzavé kadeře a tváře jí zdobily jemné pihy. Také plakala. Za nimi se courala na první pohled krásná mladá dívka. Vypadala, jako by jí každý pohyb, každý pohled, působil neskutečnou bolest. Smutek v jejích nazelenalých očích smíšených s oranžovou se nedal popsat slovy. Od neustálého pláče jí opuchly tváře a pod očima se jí rýsovaly namodralé kruhy z nedostatku spánku. I přes veškerou svou bolest držela hlavu zpříma a všem přítomným koukala do očí a pokyvovala na projevy soustrasti.
Skupinka došla až k rakvi. Muž jen na chviličku pustil ruku své manželky, aby se mohl naposledy rozloučit se svou dcerou. Žena si mezitím otřela kapesníkem slzy a po té, co oba naposledy řekli své "malé holčičce" sbohem, položili na její rakev věnec. Stál na něm vzkaz. "Milujeme tě, Amy."
Žena i se svým manželem se otočili, povzbudivě se usmáli na mladou dívku a vyšli z kaple. Muž se ještě zhluboka nadechl, pohladil dívku po rameni a chlácholivým hlasem jí pošeptal: "Neboj, všechno bude dobrý Lily. Amy se tam nahoře má dobře."
Pod těmito slovy dívce vytryskl další proud slz. "Dík tati." Pokusila se usmát, ale nešlo to. Tíha na srdci, kterou musela snášet, jakoby jí ochabila všechny svaly. Přistoupila k rakvi své mrtvé sestry a začala se soustředit jenom na ni. Na to, jak spolu vyrůstaly, jak si byly neuvěřitelně podobné, jak společně chodily do školy a od první třídy sedávaly ve stejné lavici, na to, jak jediný rozdíl mezi nimi byla barva vlasů. Lily měla odjakživa temně černé vlasy, po jejich otci, za to Amy se mohla pyšnit zrzavými loknami, které zdědila po matce. Celých šestnáct let spolu trávily 24 hodin denně, život bez druhé si neuměly představit.
"Amy, jestli mě slyšíš..chci aby jsi věděla, že na tebe nikdy nezapomenu. Už teď mi strašně moc chybíš, proč jsi mě opustila? Co bez tebe budu sakra dělat? Amy, o tvojeho George se postarám, slibuju. Nechci tě vymazat ze svojeho života, jsi moje dvojče, nenechám tě jen tak odejít. Přijdu si pro tebe a ty se mi sem hezky vrátíš a všechno bude fajn jako ještě minulý týden. Amy, nedokážu si to tady bez tebe představit. Ta neuvěřitelná bolest, ten pocit, že se ráno probudím a ty na mě nebudeš zvesela volat "Dobrý ráno!" a v ruce držet misku cereálií s bílým jogurtem..Jestli mě slyšíš Amy, dej mi znamení, díky kterému budu doufat, že to zvládnu."
Lily měla pevně zavřené oči a celou svou mysl koncentrovala jenom na Amy. Stále dokola jí prosila o to, aby se vrátila, nebo jí alespoň dala malé znamení, ale nic se nedělo. Otočila se, aby se venku mohla nadýchat čerstvého vzduchu, když v tom uslyšela podivně známý šepot: "Jsem tu s tebou.."
Lily s sebou trhla. Zastavilo se jí srdce, má snad slyšiny? Přesto potichu zašeptala: "Amy?"
Místo odpovědi jí ovál teplý vánek, který jí dodal pocit lásky, porozumění a naděje. "Lily, nikdy na tebe nezapomenu. Už musím odejít, měj se dobře. Jedna z nás musela odejít, jednou to pochopíš. Miluju tě." Teplý vánek sfoukal všechny svíčky v kapli a hlas mrtvé Amy se ozýval Lily přímo vedle jejího ucha. "Ne, Amy, neodcházej! Potřebuju tě!" Byla si jistá, že to je ona a tak vykřikla. Nastalo hrobové ticho, všichni se na ni otočili a jen zírali. Nějaká stará paní v tmavě zeleném kabátě zamumlala něco ve smyslu: "Chudák dítě." a pokřižovala se. Vzápětí se Lily dostala odpověď, kterou slyšela jenom ona: "Zvládneš to, věřím ti. Pa ségra."
Lily tekly slzy proudem. Už to nebyl jenom tichý pláč s pohledem dávajícím najevo, že je všechno v pohodě. Proměnil se v hlasitý nářek, při kterém ničí city nezůstaly netknuté. Pomalu se přibližovala k zemi, jakoby jí ochabovaly i další svaly. Rukama si zakrývala obličej a zároveň stírala slzy plné bolesti. Myslela si, že to vážně nezvládne. Sama, bez Amy. Cítila, že za pár krátkých okamžiků ztratí vědomí. Sedla si na špinavou zem kaple a dál myslela na Amy. Když v tom se někde objevil fialový záblesk. Pronikl zdobeným stropem gotické kaple a neuvěřitelnou rychlostí se blížil k Lily. Zalapala po dechu a snažila si namluvit, že to je jenom sen. Jenže nebyl. Kaplí se ozývaly vyděšené výkřiky i obdivující vzdechy. Byly slyšet rychlé kroky a křik jejích rodičů. Poslední co viděla byly zelené oči její matky a ústa jejího otce, která jakoby se snažila něco říct, ale nic nebylo slyšet. Lily v uších zněla jenom jedna jediná věc. Děsivý vřískot její sestry, když umírala. Všechno se postupně rozmazalo a nabralo fialovou barvu. Potom se ocitla v nejčernější temnotě a nejrozlehlejším tichu.

> K 1.kapitole

 


Komentáře

1 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 24. listopadu 2011 v 18:08 | Reagovat

Wow! Tak tohle je hodně, hodně dobrý! Píšeš fakt profesionálně. Doufám, že tu bude brzo nová kapitola.
A nechceš vyměnit odkazy?

2 Puff Puff | Web | 24. listopadu 2011 v 20:29 | Reagovat

Týýýjo... To mi je nějaký povědomí, Peťo... :D :D :D

3 Caw Caw | Web | 26. listopadu 2011 v 23:13 | Reagovat

to je skvělý..! píšeš úžasně, těším se na první kapitolu.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama