Ingenium: CHAPTER II.

15. prosince 2011 v 20:48 | Emm |  Ingenium

V tom okamžiku se začaly dít děsivé a neuvěřitelné věci. Michael napřímil obě ruce ke svému pasu a já pozorovala, jak se mu mezi dlaněmi tvoří vodní vír. Jakmile muž vyslal jeho ohnivou kouli směrem k nám, Michael poslal své vodní tornádo směrem k muži. Oba dva elementy se střetly v polovině letu a v místnosti se roztrhl ohňostroj živlů. Záhadného muže i Michaela srazila tlaková vlna. Muž dopadl na bílou židli, která se pod jeho váhou rozdrtila na malé kousíčky, ale brzy se vzpamatoval a znovu stál na nohou. Michael na tom byl hůř. Narazil hlavou do mého nočního stolku. "Fine!" zakříčela jsem a začala jsem do něj bušit, aby se probral. Marně. A v rukou muže se tvořila další ohnivá koule. Bylo po mně. Nechtěla jsem umřít. Je mi teprve 16, sakra! Ještě jsem toho tolik neudělala. Ačkoliv jsem si to nechtěla připustit, začaly se odpočítávat moje poslední minuty. A tlak a oheň na hrudi stále sílily a sílily. A svědily mě dlaně a konečky prstů, takový zvláštní pocit jsem nikdy nezažila.


S Finem jsem to vzdala, nestihnu ho probudit včas. Podívala jsem se muži do tváře. V jeho krvavě podlitých očích jsem rozpoznala vztek, zlobu a neskutečnou touhu mě zabít. Napřáhl levou ruku. Na okamžik jsem zavřela oči a prosila karmu, nebo cokoliv, co by mi mohlo pomoci, o šanci žít. Myslela jsem si, že to moc nezabralo, protože mě hruď a dlaně začaly pálit mnohem, mnohem víc. Ten žár mě spaloval a zároveň naplňoval odhodláním. Otevřela jsem oči a ve svých dlaních něco ucítila. To něco nebylo vidět, ale já věděla, že kdybych chtěla, můžu zdemolovat celou místnost, dokonce celou nemocnici. Bylo to, jakoby se mi tělo naplnilo adrenalinem a srdce odvahou. Zhluboka jsem se nadechla. Ohnivá koule mířila přímo k místu, kde stálo moje nemocniční lůžko. "Mě nezabiješ tak snadno!" vykřikla jsem a svojí mysl koncentrovala na to, abych mojí neviditelnou sílu správně použila. Viděla jsem slabě fialový proud čehosi, jak ničí ohnivou kouli a je čím dál blíž k nebezpečnému muži. Jakmile se k němu dostal, moje síla ho sežehla a on se vypařil do ovzduší.
"Co to sakra bylo?"
Vyčerpaně jsem se svalila na postel. "Fine, prober se, prosím!" pokoušela jsem se ho přivést k životu. Vážně jsem ho teď potřebovala. Odpojila jsem ze sebe pár hadiček, vstala z postele a nabrala do zeleného kelímku ledovou vodu. Mrskla jsem jí Michaelovi rovnou do obličeje. Snad ho to probudí…
Nic. A já si uvědomila, že před mým pokojem je strašlivý ruch. Slyšela jsem pár sestřiček zběsile křičet, že: "tý pacientce z trojky přestaly fungovat přístroje!" nebo: "kde je sakra primář, když ho potřebujeme?". Musim něco udělat. A rychle. "Fine, pobuď se, dělej!"
Prskla jsem mu do obličeje další kelímek vody a tentokrát už zabral. Začal pomalu otevírat oči. Sedla jsem si vedle něj a spustila: "Fajn že žiješ. Abys věděl, jsem na tebe fakt naštvaná, musíš mi toho hodně vysvětlit. Ale teď nechci dělat scény, máme jiný problémy. Zachvilku se sem nahrne snad celá ambulance a já nevim, jak vysvětlit tenhle nehoráznej bordel, co jsme tu udělali," při slově "bordel" jsem napřáhla ruce a ukázala mu stav místnosti, "sakra a co byl zač ten chlap? Pořádně mi nahnal strach, ale je po něm, i když nevim, jak jsem to udělala. Už jsi při smyslech?"
Ustaraně jsem se na něj dívala a doufala, že přijde s nějakým geniálním plánem. Podíval se nejprve na mě, potom na místo, kde stál teď už zneškodněný muž a nakonec na celou místnost a na tváři se mu vykouzlil široký úsměv: "Lil, tys to zvládla!" Rychle vyskočil na nohy a krátce mě obejmul. Hned na to zamířil ke dveřím a přitom mi vykládal jeho plán: "Tyjo, já věděl, že to zvládneš i beze mě, ale stejně jsem radši přišel. Promiň, asi jsem ti to měl říct, ale bylo to pro tvoje dobro. Navíc tu jsou další komplikace a nikdo nevěděl, kdy to přijde."
"Kdy přijde co?" nechápavě jsem zvedla jedno obočí a Michael otočil klíčem ve dveřích.
"Kdy přijde den tvojí proměny. No to je jedno zatím, musíme udělat něco s tim bordelem."
Sakra co ten kluk mele? Jaká proměna?
"Chm, fajn, poslouchám. Doufala jsem, že budeš mít v záloze nějakej dokonalej plán." Vyslovila jsem to s kapkou sarkasmu, ale jeho to nevyvedlo z míry, jen na mě vrhnul vražedný pohled.
"No..asi to budeme muset uklidit ručně. Tvoje schopnosti ještě nejsou tak vyvinutý, abys mohla měnit a přesouvat atomy a takový věci, kterejm nerozumim. Mohl bych zavolat An, ale než se sem dostane, tak se sem nahrne celá nemocnice."
"Cože? An taky? A taky mi o tom neřekla?!" Angie Walley byla moje nejlepší kámoška. Neskutečná pesimistka, ale měla v sobě i kapku optimismu. Fin vždycky obdivoval její špinavé blond vlasy, které se kroutily do božích vln. Z jejích modro-zeleno-zelených očí (tak jim často říkala) čišela upřímnost, soucit a porozumění. Byla to taková naše vrba. Vždycky když jsme měli nějaký problém, šli jsme za ní. Asi jí to musí pěkně štvát, ale i přes to nás má ráda. Doufám.
Všichni tři jsme byli nerozluční. Na různé akce a koncerty jsme chodili vždycky spolu. A teď jsem si uvědomila, že mi vlastně celou dobu lhali. Hm, to si s nima ještě budu muset vyřídit.
"Achjo, Lily, pochop to. Nemohli jsme ti to říct. Ale přísáhám, že ti všechno řekneme, až se dostaneš domů z nemocnice jo?" podíval se a já jsem věděla, že mu tentokrát můžu věřit.
"Fajn. Vážně se ti chce tohle všechno uklízet ručně? Zabere nám to hodiny! A bude vážně divný, když se ke mně tak dlouhou dobu nikdo nedostane."
"Máš pravdu. Nemusíme to uklízet, použiju jednu mojí další schopnost. Vlastně jí máme my všichni.." zvědavě jsem zvedla obočí. "Jak jako my všichni? A jakou schopnost?"
"Ti, co mají nějakou nadpřirozenou schopnost. Třeba aquakineze, to je ovládání vody." Znovu vytvořil vodní útvar mezi svými dlaněmi.
"Aha. No a co je to teda za schopnost?"
"Umíme se nabourat lidem do hlavy. Těm doktorům a sestřičkám můžu vsugerovat pocit, že pokoj vypadá úplně stejně jako předtim."
"To je boží!" zajásala jsem, "ale jak potom zařídíme, aby pokoj vypadal doopravdy stejně, jako předtim, až budeme odcházet?"
"Uklízečky donutim, aby to uklidily. Nebude jim to připadat ani trochu divný." Mrknul levým okem a nasadit výraz alá "jsem prostě nejlepší".
"Dobře. Tak odemkni, já si lehnu do postele, ty si sedneš sem, zase do sebe napojim ty blbý hadičky a budem dělat že se nic nestalo. Pak je přesvědčíme o tom, že už můžu domů, zavolám mámě, že pojedu s tebou a ať si nedělá starosti. A bude to v pohodě, ne?" Fin už odemykal a pak se pár kroky, kterými přešel místnost, dostal k židly vedle mé postele, na kterou se posadil. Já jsem si lehla na postel a začala zkoumat všechny hadičky, které jsem z mojí ruky vytáhla.
"Kašlu na to, nemůžeš zařídit aby si mysleli, že v ruce ty hadičky mám?" prosebně jsem na něj koukla a on se zasmál: "Jasně že jo."
V tom momentě někdo zaklepal na dveře. "Doufám, že to zase nebude nějakej divnej chlap," uchechtl se Michael.
"Dále?" řekla jsem a viděla, jak se Fin připravuje na jeho telepatický útok.
Dveře se otevřely a dneska už podruhé jsem hrůzou málem omdlela. Ve dveřích nestál nikdo v bílém plášti, ale kluk s kaštanově hnědými vlasy po ramena a vyděšeným výrazem v obličeji. Patrick.
"Sakra Lil, co se tu stalo?" třeštil oči a hned za mnou běžel, aby mi mohl dát pusu. Na Fina jsem letmo vrhla nechápavý výraz, který říkal: "Proč to sakra nezabralo i na něj?"
Obratem jsem v hlavě uslyšela známý hlas: "Promiň, vyděsil jsem se stejně jako ty, že tu stojí zrovna on. Nestihnul jsem to a zatím nedokážu mazat vzpomínky. Ještě jednou promiň, Lily."
Snažila jsem se chovat se normálně. "Ahoj Patricku. Tyjo, nečekali jsme tady zrovna tebe." Slovo tebe jsem zdůraznila a nasadila přehnaně falešný úsměv. Trochu ho to zarazilo a potom zopakoval svojí otázku: "Lily, co se tu stalo?"
"Cože? Jo ty myslíš tohle," zamyslela jsem se, "no, zrovna tady probíhá rekonstrukce a všechny ostatní pokoje jsou plný. A rodiče mě nechtěli poslat do nemocnice o padesát kilometrů dál."
"A není to nezákonný?"
S Finem jsme se zasmáli: "Ale prosimtě. Stejně mě dneska pouští domů, to už vydržim," usmála jsem se na něj a on mi vlepil další pusu.
Vlastně není tak špatnej, jak jsem si o něm myslela. Až na tu jeho žárlivost a potřebu být pořád se mnou byl dokonalej. Celkem.
"Lil, strašně jsi mě vyděsila. Bál jsem se, že o tebe přijdu." Chytil mě za ruku. V jeho očích byl smutek a strach. Asi mě má vážně hodně rád.. "Neboj, jsem v pohodě, jen jsem trochu unavená," opět jsem nasadila můj dokonale nacvičený úsměv a propletla si s ním prsty. Ve skutečnosti jsem v pohodě vůbec nebyla. Najednou zjistím, že kolem mě jsou věci, které jsem nikdy předtím neviděla. Moji kámoši mi celej můj život lhali. A já mám nějaký paranormální schopnosti a s největší pravděpodobností mě kvůli nim chce několik lidí (jestli je tak můžu pojmenovat) zabít, nebo aspoň zprovodit ze světa. To jediný, co teď potřebuju, je vyšilující kluk. Chtěla jsem se hlavně dozvědět úplně všechno, co mi An a Fin tajili.

> Ke 3.kapitole

 


Komentáře

1 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 17. prosince 2011 v 19:28 | Reagovat

Páni, tak to je hustý! Nemůžu si vynachválit tvůj styl psaní. Prostě senzace! Doufám, že už brzy bude další kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama