Ingenium: CHAPTER III.

21. prosince 2011 v 20:00 | Emm |  Ingenium


Ještě chvilku jsme si všichni tři povídali a pak se ozvalo další zaklepání na dveře. Na okamžik jsem hodila okem po Finovi na znamení, ať se připraví a já jsem postřehla, jak se soustředí, aby všechno vyšlo podle plánu.
Do dveří vstoupil muž tmavší pleti, ale s přátelským výrazem v obličeji. Byl oblečený do dlouhého bílého doktorského pláště, na nose posazené dioptrické brýle a v ruce držel desky. Jakmile Fin použil svojí moc, doktorovi se v očích mihlo zmatení a otupělost a potom se vrátil k jeho původnímu výrazu s trochu širším úsměvem než předtím.
"Dobré odpoledne slečno Robinsonová," podal mi ruku a pokračoval: "jmenuji se Alex Morrison a jsem vaším ošetřujícím lékařem. Jsem přesvědčený, že vaši přátelé vám vyprávěli, co všechno se stalo. Každopádně víme, že jste utrpěla šok. Udělali jsme několik rentgenových snímků. Vaše hlava, orgány i všechny končetiny jsou v pořádku. Lékařskou zprávu jsme poslali vašemu praktickému lékaři."
Poslouchala jsem ho a přikyvovala.
"A teď pár jednoduchých otázek, jenom pro kontrolu, abychom vás mohli pustit domů," zazubil se a ještě předtím mi malou baterkou posvítil do očí, aby zjistil nevím co.
"Kolikátého dneska je?" zeptal se a já jsem se zamyslela. Spočítala jsem si, jak dlouho tady ležím a odpověděla jsem: "14.září 2011. Středa."
"Správná odpověď..Jak se jmenujete?"
"Lily Robinsonová"
"Kolik vám je let?"
"16, 18.října mi bude 17."
Doktor si psal poznámky a zamyslel se: "Hmm, myslím si, že jste v pořádku. Nebolí vás nic?"
Šíleně mě pálil hrudník. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale něco mi říkalo, že bych se o tom neměla zmiňovat.
"Eh..ne. Jen mě trochu bolela hlava, ale to je asi normální, když jsem se do ní praštila."
"Ano, máte pravdu. Kdyby jste na sobě spozorovala něco neobvyklého, nebo by se zhoršil váš zdravotní stav, co nejrychleji přijďte na vyšetření."
Přikývla jsem. "Už můžu jít domů?"
"Ano, předpokládám, že odvoz máte." Podíval se nejprve na Fina a potom na Patricka a opět se usmál. Znovu jsem přikývla a doktor se chystal odejít. Všichni tři jsme se s ním rozloučili podáním ruky a doktor odešel.
Bylo to trochu divný, přišlo mi, že normální doktor by se mě ptal i na další otázky, ale asi to s ním udělalo to Finovo oklamání mysli. Obrátila jsem pozornost na kluky: "Takže..teď se převlíknu, sbalim si věci a vy zatím počkáte před pokojem, dobře?"
Oba dva souhlasně přikývli hlavou a Fin ke mně ještě vyslal telepatickou zprávu: "S Patrickem se domluvim, abych tě vezl domů já. Cítil jsem, jak myslí na to, že tě domů poveze on."
Zavřeli se za nimi dveře a já si na sebe vzala černé oblečení, které jsem měla i na pohřbu svojí ségry. Při té vzpomínce jsem se otřásla a začala jsem myslet na to, co se to se mnou vlastně stalo. Je jasný, že ten fialový paprsek jsem si nevymyslela.
Podívala jsem se do nočního stolku a do malé skříně, co byla v pokoji, ale skoro nic jsem tam nenašla. Do igelitové tašky jsem hodila kartáček, pastu a mýdlo a do ruky jsem si vzala jablko, které mi tam s největší pravděpodobností nechala mamka. K hygieně jsem ještě přidala pyžamo a knížku Dracula, opět od mojí mámy. Naposledy jsem se rozhlédla po zničeném pokoji, vyšla jsem ze dveří a zavřela za sebou.
Patrick a Fin seděli naproti pokoji v modrých pohodlných židlích. Kolem bylo celkem rušno, ale i přes to jsem slyšela, jak se hádají.
"Já jí povezu domů, je to moje holka!"
"No a co? Já jsem její nejlepší kámoš, znám jí o dost dýl než ty."
"Nechci aby se jí zase něco stalo! A na tebe se fakt nemůžu spolehnout."
Nedalo se to poslouchat. Pořád se hádali, Patrick žárlí, protože s Finem trávim víc času než s ním. Často mi to připomíná a vážně mi to leze na nervy.
Když jsem vyrazila směrem k nim, zmkli, ale pořád po sobě házeli vražedné pohledy. Patrick se zvednul ze židle a šel mi naproti. Chytnul mě kolem pasu a dal mi pusu. "Lil, pojedeš se mnou?" usmál se na mě a já jsem poznala, že jestli ho odmítnu tak se na mě šíleně naštve. Pusu jsem mu oplatila a přemýšlela, jak se z jeho odvozu vymluvit. Potřebovala jsem si nutně promluvit s Finem. "Víš, já jsem to už slíbila Finovi..promiň."
"Jasně. Takže zase dáš přednost jemu přede mnou, jako vždycky." Pustil ruce podél jeho těla a odtáhl se ode mě.
"Čau, Lily."
Naštvaně odkráčel dlouhou chodbou. Ještě stihl na Fina vrhnout vražedný pohled, který mu Fin oplatil výsměšným úšklebkem. Jakmile se nám Patrick ztratil z očí, obrátila jsem se k Finovi: "Sakra musíte se pořád hádat? A ty to vůbec neulehčuješ, aspoň na něj tak posměšně nečum."
"Promiň, ale je to fakt pitomec."
Vrhla jsem na něj vražedný pohled podobný Patrickovu, ale pak jsem se zasmála.
"Jdem?"
"Jo. Cestou ještě zařídím ten úklid."
Šli jsme téměř mlčky a už po pár odbočkách jsme narazili na postarší uklízečku s modrým šátkem, který jí zakrýval šednoucí vlasy. Fin se na ní pronikavě zadíval a když se jí v očích mihl zmatený výraz, poznali jsme, že všechno proběhlo tak, jak má.
To samé se opakovalo ještě se třemi lidmi a potom jsme mohli v klidu odejít.
Prošli jsme hlavní halou skleněnými dveřmi a ocitli se na rozlehlém parkovišti. Nejblíže k nám stálo několik sanitek připravených k výjezdu.
Ušli jsme několik metrů a potom jsme se dostali k Finovu autu. Černý Cadillac Eldorado z roku 1959. Nikdy se mi moc nelíbilo, ale Fin ho miloval. Když jsme k němu došli, vlepil mu pusu na kapotu a vesele naskočil dovnitř. Já jsem si sedla na sedadlo spolujezdce a vyrazili jsme.
I když auto nemělo střechu, nebyla nám zima, protože tady, na Floridě, bývá téměř celý rok teplo. Až na časté přeháňky jsme to tu milovali. Sluníčko, pláže, teplo, noční život..
Projížděli jsme rušnými ulicemi a zdravili známé kolemjdoucí, kteří nás poznali. Oba dva tu žijeme už od narození, takže o přátele nemáme nouzi. Ale pravé přátele, kterým jsem mohla na sto procent věřit, a kterým jsem mohla všechno říct, byli jenom Fin a An.
Fin zabočil doleva na příjezdovou cestu. Brzdy jeho starého auta zaskřípaly a když se auto zastavilo, málem jsem si o palubní desku vyrazila zuby: "Debilní auto.." Zamumlala jsem a protočila panenky. Fin si zřejmě ničeho nevšiml. Opět frajersky přeskočil dveře a už spěchal k domovním dveřím. Šla jsem za ním a všimla jsem si, že za oknem stojí An a pozoruje nás.
Její dům byl obrovský a postavený na nejdokonalejším místě. Do centra města ani k pláži to neměla moc daleko. Přes příjezdovou cestu jste se mohli dostat do garáže s bílými vraty, do které se vešli dvě auta. Vedle garáže vedl vydlážděný chodník, kolem kterého rostly barevné květiny. Celý dům byl natřený příjemnou béžovou barvou. Měl spoustu velkých oken a černou střechu, na které často sedávali ptáci.
Vždycky jsem jejich dům obdivovala. Nebyl krásný nejenom z venku, ale i ze vnitř. An patřila k těm bohatším rodinám, ale nedávala to na sobě znát.
Prosklenými vchodovými dveřmi jsme vstoupili do rozlehlého obývacího pokoje. Ještě naposledy jsem se otočila na sytě zelený trávník, který se rozprostíral před domem a na Finův Cadillac a poškrábala jsem se na hrudníku, protože mě zase šíleně pálil.
An už na nás čekala. "Čavaj!" pozdravili jsme se a sedli si naproti velké televizi na koženou sedačku. "Lidi, máte mi co vysvětlovat.." začala jsem a koukla na ně nervózním pohledem.
"Fajn, ale musíš vědět, že se ti tim změní asi celej život. Vážně si to nechceš rozmyslet?" zeptala se An s upřímností v hlase. Zamyslela jsem se. Chci se vzdát svojeho, dá se říct, dokonalýho života a vyměnit to za něco, co mě může každým dnem zabít? Chci podstoupit to riziko, že se do smrti budu muset bránit, skrývat své pravé já a učit se ovládat svojí moc? Normální člověk by asi odmítl, ale když v tom plavou už i Fin a An, jdu do toho taky.
"Nechci si to rozmyslet. Řekněte mi všechno!" řekla jsem pevným hlasem a odhodlaně se postavila svojemu osudu.

> Ke 4.kapitole

 


Komentáře

1 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 22. prosince 2011 v 0:10 | Reagovat

Tak co z nich vypadne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama