Ingenium: CHAPTER IV.

27. prosince 2011 v 20:00 | Emm |  Ingenium
Všem přeju Veselé Vánoce a šťastný Nový rok..Kdo ví, jestli neni náš poslední :P


"Říkal jsem ti, že neodmítne." Uchechtl se Fin a dali se do vysvětlování.
"Takže..jak bysme asi začali?" An se podívala na Fina a oba dva se na chvilku zamysleli.
"Co třeba tím, co jste zač?" navrhla jsem.
Fin mě hned opravil: "Co JSME zač."
"Teď si musíš uvědomit, že patříš mezi nás, Lil," An se na mě přátelsky usmála a já jsem pochopila, že s nimi nebudu mít skoro žádný problém si na můj nový život zvyknout.
"Dobře, tak co jsme zač?"
"Jsme synové a dcery Ingenů."
"Koho, čeho?" svraštila jsem čelo.
An prootčila oči: "Poslouchej a všechno pochopíš."
Už jsem byla zticha a jenom jsem poslouchala a snažila se vstřebat spoustu nových informací.
"Jak už Fin řekl, jsme potomci Ingenů," An se zhluboka nadechla a začala vyprávět: "Před asi 5000 lety žili přesně v týhle oblasti Ingenové. Je to prastarý národ. Pomocí přírody a živlů prováděli různý rituály, aby ochránili svojí přírodu, rodinu, zdraví, uspěli v lovu a další věci. Nikdo přesně neví čim to je, ale za těch 5 000 let geny jejich potomků mutovali a mutovali.."
"Až se ve středověku objevili první lidé se zvláštními schopnostmi, takzvaní Para-ingenové. Většinou se tahle mutace genu projevila jenom u žen, takže se začali pořádat hony na čarodějnice, které pak upalovali."
"Bylo jim to ale k ničemu, protože na blízku byla většinou nějaká osoba s nadáním pro oheň, takže údajnou čarodějnici ochránila."
"Nikdo z normálních lidí si toho ale nevšiml. Čarodějnice," ve vzduchu naznačil uvozovky, "předstírala bolest a potom se to všechno seběhlo tak rychle, že normální smrtelníci si ničeho nevšimli. Stačilo jenom pár sekund a přímo do hranice se někdo přenesl a čarodějnici zachránil."
"Páni," vydechla jsem a An hned začala navazovat na Fina: "Potom se schovávaly a zdokonalovaly svoje schopnosti. Na veřejnosti se ukazovaly jenom v přestrojení, nebo pod neviditelným pláštěm."
"Neviditelný plášť? On fakt existuje?", vyvalila jsem oči.
"No..jo. Existuje spousta magických artefaktů, něco máme i doma." Odpověděl Fin.
"Cože? Tyjo, to mi musíte hned ukázat!" začala jsem se zvedat, ale An mě zarazila: "Na to bude čas potom. Teď to zkrátíme." Svými slovy mě umlčela a posadila zpátky do křesla.
"Nejsme jako normální lidi, to sis asi všimla," Fin se ušklíbl, "nejenže máme zvláštní schopnosti, ale dokážeme i číst, ovládat a měnit myšlenky a pocity. Ale musíme se v tom pořád trénovat, tuhle schopnost, na rozdíl od ostatních, nezískáme jen tak z ničeho nic." Přikyvovala jsem a vstřebávala Finova slova. An pokračovala: "A taky se můžeme dožít hodně, hodně vysokýho věku a budeme pořád vypadat celkem mladě."
"Něco jako upíři?"
"Jo, až na to, že se nás můžou dotknout sluneční paprsky. A nemáme to s tou nesmrtelností moc jednoduchý."
"Upíri jsem nikdy neměl moc rád," zamumlal si pro sebe Fin.
Takže upíři taky existují. Stejně jako neviditelné pláště a kdo ví co ještě. Jak jsem si toho jenom mohla nevšimnout?
"Jak jako nemáme jednoduchý?" zeptala jsem se.
"Musíme jednou za deset let udělat očistný rituál. Ale potřebujeme k tomu najít Ingeny s pěti živly - voda, vzduch, oheň, země a energie - a to není moc lehký. Jsme roztroušený po celym světě." Vysvětlila mi to An.
"Co třeba schopnost teleportace?"
"Ty si myslíš že je jednoduchý propátrat všechny kouty a domy? Fajn, dokážeme vycítit magii, ale to v tom musíme být vážně hodně zběhlý. Už dlouho se nikomu nepodařilo dát všech pět živlů dohromady. A ten rituál je nebezpečnej, někdy to vyvolává i zemětřesení." Vložil se do hovoru Fin a já jsem zase radši ztichla.
An se na něj rozzlobeně podívala: "Lil to nemůže vědět, když svoje schopnosti objevila až dneska ty tupče!" potom se obrátila zase ke mně: "No to je teď jedno. Hlavní je, že už máš svoje schopnosti. A ještě něco.." nervózně střelila očkem po Finovi.
"Víš..Jak se ty geny mutovaly a mutovaly.."
"Tak věškyně předpověděly.."
"Že za 5 000 let od první mutace.."
"Se narodí někdo úplně vyjímečnej."
"Něco jako počátek nový éry."
Naprázdno jsem polkla: "A to něco vyjímečnýho..mám bejt jako já?!"
Fin se ušklíbl: "Jo Lil, to proto po tobě šli. Chtěli jsme tě před tim co nejdelší dobu uchránit, dokud se tvoje schopnosti nevyvinou přirozenou cestou."
"Víš..na tom pohřbu.."
"Tak tam se tvoje schopnosti vyvinuly. Ta fialová záře se ti nezdála. To do tebe vstoupily geny Ingenů, aby jsi mohla začít ochraňovat životy nevinných a začít ničit zlo."
"Tyjo, říkala jsem si, že to nemohl být jenom sen. A jak se to projevilo u vás? A taky vás pořád tak šíleně pálí hrudník?" podívala jsem se na ně zrovna ve chvíli, když si vyměňovali vyděšené a užaslé pohledy.
"Rozepni si triko." Přikázala mi An a já jsem zvedla levé obočí.
"Rychle, potřebujeme se o něčem přesvědčit."
Co to ta holka sakra mele? Ale udělala jsem, co mi přikázala. Pomalu jsem si rozepínala knoflíčky u mojí šedé košile a snažila se nevnímat, že mi doslova zírají do výstřihu. A jejich pohledy byly pořád nadšenější a nadšenější.
"No ty krabe! Fine koukej na to!" vykřikla An a Finovi se také rozzářily oči.
"Co? Co tam vidíte?" rozběhla jsem se do koupelny k jejich velkému zrcadlu zasazenému do zlatého rámu. Když jsem to spatřila, taky jsem vyvalila oči. Košili jsem si rovnou sundala, abych na to lépe viděla.
Přímo mezi žebry se mi rýsovaly ornamenty fialové barvy, které se klikatily a stáčely do oku lahodících vlnek. Putovaly směrem nahoru, kde pod kliční kostí tvořily kruhový ornament vyplněný stejnými vlnkami. Opatrně jsem se dotkla té krásy. Sálalo z ní teplo, energie, která mi dodávala sílu. Jenom jsem nad tím užasla a nemohla se přestat pozorovat. Dokázala bych se na moje fialové znamení dívat donekonečna.
Směrem od schodů jsem zaslechla dupot a za chvilku se do koupelny vřítili i Fin a An. Když jsem se k nim otočila tělem, opět zalapali po dechu a začali moje znamení zkoumat podrobněji.
"Páni An, viděla jsi to někdy?" zeptal se Fin, ale nespustil ze mě oči.
"Ještě nikdy. Je to úžasný!"
"Zajímalo by mě, k čemu to je. Máte nějaký nápady?"
V tom jsem jim skočila do řeči: "Z toho znamení jde teplo..Myslim si, že mi to pomáhá vstřebávat energii, nebo tak něco."
"Vážně?" An svraštila čelo a přiblížila se k mému znamení. "Au!" vykřikla, když se ho dotkla: "Je to úplně jako vařící voda!"
To samé se stalo i Finovi: "Hmm.." zamyslel se, "nechápu, čím to může být. Ale na to asi budeš muset přijít sama."
Nevesele jsem se usmála. Představa, že si budu muset zvyknout na všechny novinky z mého nového života a ještě ke všemu objevovat něco, co nikdo nechápe, mě vůbec netěšila.

Ze zírání na mé znamení nás vytrhl zvonek. "Já tam zajdu," řekla trochu otráveně An a seběhla schody, aby mohla otevřít vchodové dveře. "To bude nejspíš pizza, objednala jsem tři, protože jsem tušila, že přijdete hladoví, jako obvykle," vykřikla ještě a potom jsem uslyšeli otevírání dveří, tlumené hlasy a vysoký smích.
Fin protočil oči: "Co to tam vyvádí…"
"Nevim, tohle není její styl..ten kluk musí bejt fakt kus," mrkla jsem na něj a on se zasmál.
"Teď mě napadá, že jsme ti ještě všechno neřekli, ale to stejně za jeden den nestihneme. Máš ještě nějakou otázku?"
Zamyslela jsem se. "Vlastně jo. Zajímá mě, co byl zač ten chlap."
"Čekal jsem, kdy se na to zeptáš," ušklíbl se a pokračoval: "Až do začátku novověku existovaly jenom dobré nadpřirozené síly, které držely spolu. A potom, někdy na začátku 17.století se pár čarodějnic a čarodějů tak trochu vzepřelo a začali bojovat proti nám. Ingenové se rozdělili skoro přesně na polovinu a strhla se veliká bitva. Ale nebyli zase tak blbý, aby se ukazovali. Všechno se to dělo za zády normálních lidí. Ale provalilo se to v roce1914. Apak asi víš to přišlo."
Okamžitě ze mě vypadla odpověď: "První světová válka."
"Jo přesně tak. A potom to už prostě nešlo zastavit, uklidnilo se to až v roce 1918. Ale stejně se jim to dlouho nepodařilo utajit, víš na co mířím," upřeně se na mě podíval.
"Druhá světová."
"Potom jsme se všichni stáhli. Začalo se dokonce mluvit i o míru, ale pak jedna věštkyně předpověděla to, co se už dávno vědělo. Že přijdeš ty."
Naprázdno jsem polkla: "A kvůli mně zase začne válka?"
"Nooo.." Fin nevěděl, co říct. "Nejspíš jo, ale minimálně po tobě půjde celá armáda démonů, trolů, skřetů, upírů, a já nevim čeho ještě."
"Tak to vás se mnou moc příjemná budoucnost nečeká," pokusila jsem se usmát, ale bylo mi do breku. Fin mě ale objal a utěšil mě: "Vykašli se na to, nějak to zvládnem. A my s An budeme vždycky s tebou."
Usmála jsem se na něj a byla jsem mu strašně moc vděčná: "Díky, jsi fakt kámoš."

Zrovna v tu chvíli jsme zaslechli bouchnout vchodové dveře a potom schody, po kterých běžela An. Objevila se ve dveřích, v rukou tři krabice pizzy, která skvěle voněla a s narudlými tvářemi. Zubila se a usmívala, jako idiot.
"Ale, ale. Koukám, že sis vyzvedávání pizzy celkem užila," ušklíbla jsem se na ní.
"Není ti horko? Celkem ti hoří tváře," podpořil mě Fin.
An nás sjela pohledem: "Dejte mi pokoj." Hodila po nás dvě krabice pizzy, po kterých jsme se vrhli jako šelmy, co několik dní nejedli. "Náhodou, ten kluk byl děsně fajn. Takovýho jsem dlouho, dlouho nepotkala," dodala.
Tázavě jsme s Finem zvedli obočí. "Vážně jsi řekla o klukovi, že je děsně fajn?" začala jsem předstírat, že se dusím a Fin mě surově poplácal po zádech. An zase zrudla.
"Huu a domluvili jste si aspoň rande?" zeptala jsem se a doufala, že jo. An na kluky nikdy neměla štěstí. Buď jí chtěl někdo o dva roky mladší a o hlavu menší, nebo naopak starý úchylové, kterých tu bylo poměrně dost.
"Noo," začala, "ne." Dokončila větu.
"Ty jsi fakt děsná, víš to? Necháš si utýct potencionálního kluka. Skoro vždycky!" přidal se k nám Fin.
"Hmm, tobě se to říká viď? Tak sis tam měl zajít sám," odpověděla naštvaným tónem a já tušila, že jestli něco rychle neřeknu tak se po zbytek dne ti dva nesnesou.
"No tak nechte toho. Dere mi to srdce!" neúspěšně jsem nasadila smutný tón i výraz a oni s protočenými panenkami zmkli. Tuhle větu jsem říkala vždycky, když se hádali. "Určitě ho ještě potkáš," dodala jsem a vřele se na ní usmála.
"No jasně, to říkáš vždycky."
"Ale tentokrát to vážně vyjde. Vím to," potvrdila jsem svůj názor a zakousla se do křupavé pizzy s vrstvou šunky a sýru.
V té chvíli jsem si ale neuvědomila, jak parádně nám tohle moje utěšování ztíží budoucnost.

> K 5.kapitole

 


Komentáře

1 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 1. ledna 2012 v 15:27 | Reagovat

Napětí graduje, akce je nasnadě, skvělé zasazení do historie a tvůj výborný styl psaní z tohoto díla dělá parádní blockbuster. A přitom to není žádná romantická ani duchařská kravina. Má to správný poměr napětí / akce / romantiky / dobrodružství. To by se panečku prodávalo, takovýhle trhák.
Prostě bomba! Fanoušci netrpělivě čekají na další díl. :-)

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 7. ledna 2012 v 17:43 | Reagovat

Pridávam sa k fanúšikom! A vo všetkom vyššie zmieneným už Sheppardom,  súhlasím ;)
Originálny nápad, dokonalé prevedenie, čistý štýl písania. Tie štyri kapitoly som zhtla ako jednohubku, na jedno posedenie. Kedy bude pokračovanie? Čo sa stane zo sympatickým roznášačom pizze? Ako sa vyvolená hlavná hrdinka popasuje z armádou skazy? =D No ták, pozerám že už tu dlho nič nové nepribudlo, neskončila si však? Ja napäto čakám .... =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama