Ingenium: CHAPTER V.

12. ledna 2012 v 20:00 | Emm |  Ingenium
Vlastně to neni ani taková kapitola, kdybych to někde zveřejňovala ve velkym, tak jsem teď někde u 2.kapitoly. Je to absolutně bez děje, převažuje hlavně popis. Ale jak už jsem řekla, nechci to sem dávat třeba po třech A4, to by nikdo nečetl. Tak to radši takhle rozkouskuju. Někoho to možná nebude bavit, ale snad se nějakej věrnej čtenář najde.. :D




Naposledy jsem se zakousla do křupavé pizzy a zkontrolovala displej mobilu. Bylo chvilku před pátou odpoledne. "Asi bych měla jít domů. Úplně vidim, jak budou rodiče vyšilovat, že mě pustili z nemocnice a hned si lítám někde venku," protočila jsem panenky. "To je fakt, úplně to vidim v živejch barvách. Takže An, já už taky pudu," dodal Fin.
Všichni jsme ještě pořád byli v koupelně a seděli na vyhřívané podlaze. Kousky pizy do nás rychle padali, jenom An už zase nemohla: "Nechápu jak můžete jíst tak rychle a tak moc. Nechce to někdo dojíst?"
Přesně na tohle jsme s Finem čekali. "JÁ!" vykřikli jsme současně a začali se předhánět, kdy zakřičí hlasitě a kdo se jako první dostane ke zbývajícím kouskům. "Pořád jako malý," zasmála se An a každému podala jeden kus pokrytý silnou vrstvou šunky.
"Díky ti, karmo," přičichla jsem k voňavému těstu a stejně jako Fin se zase začala ládovat.
An mezitím posbírala krabice a zamířila po schodech dolů do kuchyně. S plnou pusou jsem si ještě naposledy prohlédla moje znamení a zapla si knoflíčky u košile. Fin už také běžel po schodech, takže jsem zhasla světlo a připojila se k nim.
"Lil, nesmíš o tom nikomu říct," An se na mě ustaraně podívala.
"Já vim," odpověděla jsem: "budu dělat, jakože je všechno při starym. Zejtra půjdu normálně do školy."
"Jo, to bude nejlepší. Buď opatrná, pude po tobě hodně temnejch sil, uvědom si to," dodal Fin a já se zase začínala bát. "Nebojte, budu v pohodě, nemusíte mít o mě starost," usmála jsem se a podivila se, jak upřímně to vyznělo.

Cesta domů proběhla celkem poklidně a tiše. Oba dva jsme byli trochu nervózní. Nikdo nevěděl, co se v následujících dnech stane a navíc, teď jsme všichni ve velkém nebezpečí. Párkrát jsme na sebe s Finem nejistě koukli, a to bylo všechno. Potichu nám hrálo CD Green Day, takže jsme oba dva raději mlčeli, než abychom museli opět řešit moje znamení, budoucnost, nebo cokoliv, co by mě mohlo ohrozit, nebo dokonce zabít.
Rozloučili jsme se posmutnělým úsměvem a slovy: "Dávej na sebe pozor."

Jen jak jsem se otočila k našemu dvoupatrovému domku, přinutila jsem se nasadit šťastný úsměv alá "konečně jsem doma". Náš dům vypadal jako typický moderní dům. Červeně natřená omítka, plochá střecha, takže připomínal pochybný kvádr, rozlehlý balkon se dvěmi pohodlnými dřevěnými křesly, slunečníkem a stolkem a skrz obrovská okna do domu pronikalo mnoho příjemného světla. Příjezdová cesta mířící do malé garáže plné nepotřebných věcí, ze které jsem si stejně udělala svojí zkušebnu a dlážděný chodníček mířící přímo ke vstupním dveřím z tmavého dřeva. Náš domov jsem měla ráda. Bylo to místo, kam jsem se mohla vždycky vrátit a kde mě měli všichni rádi, starali se o mě a vychovávali mě. Ale zároveň mi tady všechno připomínalo mojí Des..
Zase se mi draly slzy do očí. Vzpomněla jsem si, jak jsme si spolu jako malé hrály. Jak jsme rozbily okap a táta se na nás potom strašně zlobil. Jak jsme se učily hrát volejbal a vysklily jsme okno do kuchyně. To se na nás zase zlobila máma. Jak jsme spolu usínaly v našem pokoji a vymýšlely si strašidelné příběhy, nebo si hrály s dětmi ze sousedství. Mimochodem z těch se teď stali namyšlený děvky a tvrdohlaví svalovci na steroidech.
Zhluboka jsem se nadechla a s tím nepříjemně známým hraným úsměvem jsem vykročila směrem domů.
Hned jak jsem vstoupila do útulné předsíně, rodiče už na mě čekali a vítali mě. Jasně, bylo to od nich hezké, že jim na mně tak záleží, ale už mi to začínalo lést na nervy. Nejsem přece malá! "Tak jaká byla cesta domů?" zeptala se mě máma a já jí odpověděla pouhým: "V pohodě."
Trošku zaraženě se na mě podívala, protože jsem většinou byla ukecaná a sdílela s nimi jejich radost, ale teď jsem na to vážně neměla náladu. "Asi si půjdu lehnout do pokoje, jsem ještě pořád trochu unavená," svojí teorii jsem potvrdila znaveným úsměvem. Rodiče mi na to hned skočili.
"Ani si nedáš nic k jídlu?" zeptal se ještě táta, když jsem vyrazila směrem ke schodišti. Odpověděla jsem mu jednoduchým zakýváním hlavy, mávla jsem jim na pozdrav a potom jsem se ztratila z jejich zmatených pohledů.
Ve skutečnosti jsem nebyla vůbec unavená, ale nechtěla jsem, aby na mě poznali, že jsem nervózní a mám strach. Určitě by mě zasypali hromadou otázek a chtěli by mě zase šoupnout do nemocnice a na to teď vážně nemáme čas.
Pomocí kulaté zlaté kliky jsem otevřela dřevěné dveře do mého pokoje. Rázem jsem se cítila o moc lépe. Přímo naproti dveřím stála na vyvýšeném stupínku dvoupostel. Peřina i polštáře byly laděné do příjemně vínové barvy. Vedle postele stál tmavý noční stolek. Ležela na něm knížka, kterou jsem zrovna četla. Tulák Rover od Tolkiena. Před postelí ležel kulatý kobereček v černé barvě. Na postel dopadaly paprsky slunce procházející skrz obrovské okno napravo. Došla jsem k němu a stáhla černé závěsy k sobě. Chtěla jsem nerušeně přemýšlet. Celá podlaha byla pokrytá dřevem. Dvě protilehlé kratší stěny jsem si jednou vymalovala na černou barvu a ostatní na tmavě rudou. Všechny stěny jsem polepila plakáty mých oblíbených skupin a fotek z mého foťáku. Nad postelí visela nebesa, pod kterými se mi vždycky krásně usínalo.
Napravo ode dveří byl stůl, který vedl přes roh až k sousední stěně. Na stole se mi mezi hromadou papírů, sešitů, oblečení a misek od jídla válel černý notebook a menší červená lampička. Vedle něj vlála americká vlajka. Naproti stolu stála bílá pohovka a před ní konferenční stolek také v bílé barvě. Často jsme se s Finem a An jen povalovali na gauči a koukali na televizi, která byla připevněná ke stěně. Nakonec, nalevo od postele stála obrovská šatní skříň, asi můj nejoblíbenější kus nábytku. I když jsem oblečení měla spoustu, pořád ve skříni bylo dost místa. Klidně jsem se do ní mohla schovat a nikdo by mě mezi spoustou látky nenašel.
Vyčerpaně jsem skočila do postele a zavřela oči. Přemýšlela jsem o dnešku, o všem, co jsem celý svůj život nevěděla a přehlížela. O tom, jak nám všem hrozí nebezpečí, že existují vlkodlaci, démoni, upíři, víly, elfové a spousta dalších pohádkových bytostí, a že jsem "vyvolená". Znělo to tak směšně, jako z nějakého přiblblého fantasy románu. Jak by vám bylo, když by jste se s největší pravděpodobností museli utkat na život a na smrt s nějakou hrůzostrašnou podobou zla?! Za pocitu, že pokud neuspějete, vaši přátelé, rodina a vlastně téměř všichni obyvatelé Země zemřou.
Pomalu ale jistě jsem se přesunovala do polospánku. V tom mi vždycky pomáhala moje představa, že sestupuji po kovovém žebříku hlouběji a hlouběji do mého podvědomí. Chvilku jsem si připadala jako v jiném světě a najednou jsem spala.

> K 6.kapitole

 


Komentáře

1 smutna smutna | Web | 12. ledna 2012 v 20:13 | Reagovat

Zjisti jestli te miluje, mrkni na muj webik !

2 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 13. ledna 2012 v 14:26 | Reagovat

Hezký pokojík. :-D

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 15. ledna 2012 v 10:56 | Reagovat

green day ! ♥_♥ HA! máš u mňa bod plus ;)
a detská ladená do čierno-červenej... vždy som takú chcela... (namiesto toho mám oranžovo zelené steny a biely nábitok. pfff. rodiačia... niekedy je zbiť málo)
a je to taká milá, pohodová kapitola. žeby ticho pred veľkou búrkou? =D v každom prípade sa veľmi teším na pokračovanie ;)

4 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 17. ledna 2012 v 19:43 | Reagovat

ty si sľúbila snehuliaka mexičanovy? o_O teraz neviem či nerozumiem česky, alebo si robíš srandu alebo si väčší blázon ako ja xD
jo jo.. Green Day boli aj moje prvé, veľké začiatky, ktorým zostanem navždy verná ;)
oooo !!! keď budeš "renovovať" detskú... nechceš prísť aj ku mne? =D máme rovnaký štýl =D ooo drevená podlaha, čierno červené steny... *opäť raz lieta v oblakoch*

5 Werii Boom Werii Boom | Web | 21. ledna 2012 v 11:28 | Reagovat

Nadherny blog :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama