Ingenium: CHAPTER VI.

22. ledna 2012 v 14:16 | Emm |  Ingenium
Poslední dobou nemám moc čas, protože mě přijali na jeden web, kde mi platí za články, takže píšu spíš tam. Ale s Ingeniem nepřestanu (teda alespoň v nejbližší době ne). Devět tisíc znaků. Užijte si to :D




Objevila jsem v tmavé místnosti skrz naskrz prosáklé chladem a vlhkostí. Stěny z ledového kamene byly pokryté kapkami vody, divným slizem a porostlé lišejníky a plísní. Po kamenné podlaze stejně ledové a odporné jako stěny lezlo mnoho švábů a běhaly myši. Seděla jsem na trošce sena pohozeného na zemi. Byla mi zima a cítila jsem nepříjemný pach. Pach smrti.
Místnost neměla žádné dveře ani okna, ale mojí kůže se dotýkal lehký mrazivý vánek, který mi naháněl husí kůži. Nevěděla jsem kde jsem, ale chtěla jsem vypadnout co nejdále odsud. A navíc mě pálilo moje znamení. Letmo jsem se ho dotkla a pocítila malý záblesk energie a světla. Dodalo mi to odvahu něco udělat a zmizet odsud zpátky do mého pokoje.
"Moment," řekla jsem, spíše pro sebe. Ještě před chvílí jsem se pokoušela usnout pod tíhou nově získané zodpovědnosti. Kde jsem se tady sakra vzala?
Rozhodla jsem se najít východ. Opatrně jsem se postavila a dotýkala se přitom stěny. Mé oči si pomalu začínaly přivykat tmě, ale pořád jsem si nebyla moc jistá, kam šlapu. Sunula jsem se podél zdi a snažila se objevit něco, co by mi mohlo pomoci utéci, nebo alespoň zjistit, kde jsem. Přejížděla jsem promrzlými prsty po mokrém kameni. Při každém doteku plísně a lišejníku jsem měla chuť usnout a probudit se někde, kde je teplo a věci jako strach, zápach, nebo úzkost neexistují.
Podlaha mě zábla na nohy, byla jsem bosa. A oblečená ve zvláštních šatech prosáklých špínou a děsem. Všechno kolem mě vypadalo, jako kdyby zemřelo, ale něco ho nutilo zůstat mezi zemí a věčným odpočinkem. Zaplavila mě vlna vyčerpání, hladu a notné dávky strachu, které mě donutili zamyslet se nad tím, že se odsud nikdy nedostanu. Unaveně jsem se svalila na zem a vyplašila tím několik krys.
Najednou se stalo něco, v co jsem vůbec nedoufala. Zaslechla jsem tichý šepot. Děsivý, znavený, smutný, ale zároveň tak příjemně známý a povzbuzující: "Nevzdávej to."
Ani jsem se nesnažila se bránit, neměla jsem z neznámého hlasu strach. Cítila jsem, že mi ten záhadný vysílený hlas neublíží.
"Kdo jsi?" odpověděla jsem, také šeptem.
"To není podstatné. Musíš odejít. Ty sem nepatříš." Hlas vycházel z protějšího rohu. Chtěla jsem zjistit, kdo nebo co se mi tady snaží pomoci. Znovu jsem se zvedla ze země a vykročila za hlasem.
"NE!" Hlas se rozčílil. Najednou to nebyl šepot, ale děsivé zavřískání. Strašně jsem se lekla, ale nezastavila se. Chci vědět, kdo to je!
Čím blíže jsem k postavě byla, tím více jsem se cítila unavená a napjatá.
"JDI PRYČ! NECHCEME TĚ TADY!" Hlas stále vřískal a vyváděl. Musela jsem ho strašně děsit a odpuzovat. Slova pomalu přestávala být znatelná a měnila se do ohlušujícího řevu, který snad nikdy neměl přestat. Byla jsem pořád slabější a slabější, viděla jsem mžitky před očima. Hlasitý jekot mi ničil uši a znemožňoval normálně myslet a uvažovat.
Opět jsem oslabená klesala v zemi. Snažila jsem se udržet oči otevřené a vidět tu osobu. Ale bylo to nemožné. Poslední výdech a vědomí ztratím úplně. Naposledy jsem posbírala zbytky energie a přinutila se pohlédnout dopředu. Poslední co si pamatuji, jsou uslzené a vyděšené zelené oči prosící o pomoc.

***

S trhnutím jsem se probudila ve své posteli, kde jsem také usínala. Na čele jsem cítila kapičky potu a celá jsem se třásla. Oddychla jsem si. "Byl to jen sen," přesvědčila jsem se nahlas, ale něco ve mně mi říkalo, že to bylo skutečné a rozhodně to nebylo naposledy.
Podívala jsem se na displej mobilu. Sedm hodin, nejvyšší čas vstávat. Neohrabaně jsem vylezla z postele a oknem se zadívala na oblohu. Nebe bylo bez mráčku a slunce už v časných hodinách pálilo do asfaltové silnice. Jestli dneska nezaprší, budu se škvařit.
Otevřela jsem dveře a přes chodbu se dostala do koupelny sladěné do oranžové a bílé. Schodila jsem ze sebe oblečení a pět minut po sobě nechala téct teplou vodu, která ze mě smyla všechny starosti a podivná tušení.
Zabalila jsem se do měkkého ručníku a vrátila se do pokoje, kde jsem na sebe hodila to nejnutnější oblečení. Zapomněla jsem na černé rifle, raději jsem se oblékla do tmavě modrých minišortek a šedého tílka. Hřebenem jsem si ještě pročesala moje dlouhé tmavé vlasy, řasy si přetřela řasenkou a rty balzámem s čokoládovou příchutí.
Čapla jsem černou tašku přes rameno se sešity a pár knížkami a seběhla dolů ze schodů. Už na chodbě mě okouzlila lahodná vůně čerstvě pečených lívanců.
"Ahoj mami," pozdravila jsem a sedla si ke stolu. Táta už byl dávno v práci, šéfoval místní bance. Máma občas vystupovala s její kapelou, ale moc času jí to nezabíralo. Když neměla zkoušku tak se starala o dům, nebo šla s někým nakupovat a na oběd.
"Ahoj Lil," usmála se mamka, když mi na talíř nandavala čerstvě upečenou hromadu lívanců.
"Díky," řekla jsem a lívance si namazala tlustou vrstvou jahodové marmelády a nastříkala na ně pořádný kopec šlehačky zakončený posypem z kakaa. Všechno jsem do sebe rychle naházela a zapila pomerančovým džusem.
"Tak já jdu. Fin tu za pět minut bude. Nevim v kolik přijdu domů," sypala jsem ze sebe slova mezitím co jsem seskakovala z židle a mířila si to do koupelny.
"Fajn, ale přijď v normálnim stavu a ne za tmy! Jasný?" máma vždycky vyšiluje. Vlastně se jí ani nedivím, asi o mě musí mít strach po tom co se stalo Des. Ale stejně vždycky aspoň protočím oči a zamumlám něco ve smyslu "Neboj."
V koupelně jsem si vyčistila zuby a když jsem si nazouvala tenisky, slyšela jsem, že na mě Fin netrpělivě troubí z jeho auta. Rychle jsem vyběhla z domu a nasedla na místo spolujezdce. Fin už mě radostně vítal: "Čaváj!"
"Čahoj," usmála jsem se na něj a přemýšlela, jestli mu mám o podivném snu říct.
"Páni, včera když jsem jel domů tak jsem se ještě zastavil u pláže a potkal jsem tam úplně boží holku!" hned se rozpovídal. Neřeknu mu to, nebudu mu kazit fajn začátek dne.
"Hmm," moc mě to nezajímalo, ale překonala jsem se a zeptala se: "A máš na ní aspoň číslo?"
"Jo, šlo to skoro samo. A dneska s ní jdu na večerní procházku po pláži," otočil na mě hlavu, vítězoslavně se zašklebil a zvedl ruku na znamení "placáku". Rezignovaně jsem si s ním plácla, prootže jsem se bála, že někoho srazí, když se nebude věnovat řízení.
Po deseti minutové cestě probouzejícím se městem jsme dorazili k obrovské moderní budově, za kterou stálo ještě několik dalších budov - Miami Beach Senior High School. Před školou parkovaly desítky aut a nevyspalí studenti proudili do školních budov, nebo se shlukovali v menších skupinkách.
Očima jsme hledali An. Má to od školy pouhých dvěstě metrů, takže jí nikdy autem nevyzvedáváme. Procházeli jsme davem a hledali špinavé blond vlasy. Míjeli jsme mnoho skupinek z nichž nejvýraznější a nejpopulárnější byli roztleskávačky a fotbalisty. Zkrátka obyčejná střední škola, kde hned každého zaškatulkují do příslušné skupiny lidí.
Pomalu jsme se dostali až ke vchodu do druhé budovy, ve které byla hlavní dominantou knihovna.
Očima jsem přejížděla po desítkách lidí, ale An nikde. Tyhle rána jsou vždycky hektická.
"Musíme se s ní přístě domluvit na nějaký místo, kde.." ohromená jsem skončila v půli věty - v davu jsem spatřila záhadně vypadajícího černovlasého kluka. Byl oblečený do černých uplých džín a kožené bundy. Jeho vlasy mu spadaly do obličeje a díky tomu působil ještě tajemněji. Zastavil se mi dech, přestala jsem vnímat všechno okolo a soustředila se na něj. Zrovna něco hledal ve svém mobilu. Pospíchal po schodech dolů z druhé budovy. Doufala jsem, že zvedne hlavu a všimne si mě, ale když procházel kolem, pořád koukal do svého mobilu.
"Aách," vydechla jsem. "Viděl jsi ho?" otočila jsem se na Fina.
"Jo, celkem hezkej." Někdy jsem pochybovala o Finově orientaci. "Cože jsi to říkala?" dodal.
"Co? Jo tohle.." začala jsem a oba jsme opět v davu hledali An. "Štve mě jak jí vždycky ráno nemůžeme najít. Hned jak jí potkáme, tak si musíme určit nějaký místo, kde se ráno budeme scházet."
"Proč nás to nenapadlo dřív?" zeptal se a dál natahoval krk stejně jako já.
"Hele, támhle je!" vystřelila Finovi ruka do vzduchu směrem za mě a já se otočila. S hromadou tašek se prodírala davem.
"Tak takhle vypadá pracovně vytíženej člověk," podotkla jsem, když jsem jí přejela pohledem.
"Čau lidi," pozdravila jakmile se dostala k nám a s úlevou pohodila několik tašek na zem.
"Na co to všechno máš?" zeptala jsem se a doufala, že jsem neprošvihla nějakej důležitej úkol.
"Do školy," ušklíbla se.
Fin se plácnul do čela: "Asi ti ještě nedošlo od čeho jsou školní skříňky viď?"
"Já to na rozdíl od tebe chci někam dotáhnout."
"Fajn, už mlčim," na znamení míru zvedl ruce a nahodil nevinný výraz. S An se nemělo cenu hádat. Vždycky se na nás naštvala. Navíc, její zlomyslný a vražedný pohledy nám naháněly strach.
"Co máme první hodinu?" pokusila jsem se změnit téma.
"Chemii ve čtvrtý budově," odpověděla hned An.
"Dobře, tak jdem. Sidenerová nesnáší když chodíme pozdě."
Všichni tři jsme se obrátili a prodírali se na opačnou stranu školního areálu. Naposledy jsem brouzdala očima po kolemjdoucích a hledala záhadného kluka, ale marně.
U velikého zdobeného vchodu do čtvrté budovy jsem vydechla a vykročila do dalšího školního dne.

> K 7.kapitole

 


Komentáře

1 Sheppard Sheppard | E-mail | Web | 22. ledna 2012 v 15:39 | Reagovat

Zajímavý vývoj. Určitě piš dál. A na tom webu píšeš jako povídky nebo nějakou publicistiku?

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 27. ledna 2012 v 16:55 | Reagovat

čierne obtiahnuté nohavice. Čierna koženka. Agrrrrr *zavije a sliny jej tečú na klávesnicu ako niagárske vodopády* To vyzerá tak se...sympaticky!!!!
Ďalej ďalej ďalej! JA CHCEM POKRAČOVANIE :P
((dúfam že sa chúďa nezcvokla že má také tie "sny"))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama