Ingenium: CHAPTER VII.

7. srpna 2012 v 1:44 | Emm |  Ingenium
Ouch, ta sedmá kapitola byla peklo, smolila jsem se s ní od ledna (cca 5 měsíců). Je mi líto, že jsem s Ingeniem na tak dlouho přestala, určitě jsem tím ztratila hodně čtenářů. Nemohla jsem se ale vyhrabat z jednoho bodu, kdy Lily mluví s jejim divnym spolužákem..Nakonec jsem z toho nějak vybruslila a pak když byla v jídelně tak psaní šlo zase samo .. :D Pokusím se přidávat pravidelně, ale jsou prázdniny a já jsem šíleně zlenivěla. Až začne škola, tak to bude ještě horší, jdu na celkem vyhlášenej gympl, kde toho po mně budou hodně chtít. Ale těšim se, bude to výzva.
Teď už konec žvatlání, celej článek a "enjoy"!




"Alkany, cykloalkany, alkeny, alkyny, dieny," spustila hned po zvonění Sidenerová, učitelka na chemii. "Dokáže mi někdo vysvětlit všechny tyto pojmy?" dodala a rozhlédla se po třídě. Několik lidí nejistě zvedlo ruku, ale učitelka zapátrala v notesu a vybrala si Drewa, kluka, který má všechno na háku a většinu večerů prochlastá v hospodě a zakončí pořádnou dávkou mařky. Hodně lidí se ho bálo, docela z něj šel strach, ale já jsem ho svým způsobem měla ráda, nebo možná litovala. Věděla jsem, že to je normální kluk, který utápí svůj smutek v hektolitrech tvrdého alkoholu, ale nikdy mě nenapadlo si s ní promluvit, nebo mu nějak pomoct. Rozhodla jsem se, že si ho po škole odchytnu a pokusím se s ním něco udělat.
Opět jsem se začala soustředit, a jak jsem už předem tušila, Drew správnou odpověď neznal a dostal za pět. Nesnášela jsem Sidenerovou, byla tak nespravedlivá. Podívala jsem se na Drewa, na jeho rozcuchané blonďaté vlasy a pohublé tělo a on se na mě otočil. Čekala jsem, že jeho modré oči budou plné vzteku, ale tvářil se lhostejně.
Když zachytil můj pohled, nejistě jsem se na něj usmála a on mi, k mému překvapení, úsměv oplatil. Potom se zase vrátil k jeho bloku a něco si začal kreslit.

***
Zbytek dne byl nudný stereotyp. Úspěšně jsem přežila dvouhodinovku matematiky, hodinu angličtiny, dějepisu a nakonec fyziky. Na chodbách jsem opět hledala toho podivnýho kluka, ale zase bez úspěchu.
Oddychla jsem si, když zazvonilo na polední pauzu a mohla jsem vypadnout z té zatuchlé místnosti, které náš fyzikář říkal laboratoř. Zamířila jsem rovnou do jídelny, kde jsme se každý školní den setkávali s Finem a An. Očima jsem brouzdala ve frontě na oběd a brzy jsem je našla. Rychlým krokem jsem se k nim dostala.
"Čavaj lidi. Tyjo, myslela jsem, že o fyzice zhebnu. Nechápu, jak někdo může fyziku studovat i na vejšce," postěžovala jsem si a připojila se mezi hladové čekající.
"Náhodou, fyzika je celkem fajn," odporoval mi Fin, ale pak změnil téma, aby nedošlo k hádce: "Nevíte, co bude k obědu?"
"Umm..zdá se mi, že kuřecí řízky a bramborová kaše." O jídle jsem měla vždycky přehled.
"Achjo, zase maso?" zazoufala si An.
"ZAMLOUVÁM SI TVŮJ ŘÍZEK!" automaticky jsem vykřikla a většina lidí se ohlédla.
"Ty mi ten řízek nikdy nemůžeš nechat, viď?!" Fin se okatě naštval, a když An protočila oči, oba jsme toho nechali. Rozzářila jsem se nad pocitem, že jsem zase vyhrála.

Zrovna když jsem si sedala k našemu oblíbenému stolu, zahlédla jsem Drewa. Vypadal unaveně a vyčerpaně. Trochu se třásl, vsadila bych se, že má zrovna absťák.
"Na chvilku si někam zajdu, ale ještě přijdu, jo?" oznámila jsem mým kamarádům, položila tác s jídlem na stůl a vyrazila směrem ven z jídelny.
Drew šel přímo za čerstvým vzduchem a já za ním. Nechtěla jsem ho nějak šokovat, nebo tak, prostě jen navázat nenápadnou konverzaci, což v mém případě asi působilo trochu víc nápadně, vzhledem k tomu, že jsme si nikdy neřekli víc než "čau".
Dohnala jsem ho až na schodech před školou, kde se na chvilku zastavil, aby si mohl zapálit.
Zrovna když vytahoval cigaretu z krabičky a přikládal si jí k ústům, odhodlala jsem se ho oslovit. Nenuceně jsem k němu došla a řekla: "Čau."
Překvapeně se na mě podíval a zapálil si. Nasál kouř a ukázal mi krabičku cigaret: "Dáš si taky?" Podivila jsem se, že je ochotný se mnou mluvit. "Ne, díky," odpověděla jsem, když mi vydechl kouř do obličeje. Najednou jsem nevěděla, co říct, takže jsem plácla první blbost, co mě napadla: "To s tou chemií mi je líto.."
Uchechtl se: "Mně to je jedno, stejně propadnu. A opakovat ročník už nechci. Všechno je to v háji."
"Proč ses na to vykašlal?"
Sklesle se usmál a zahleděl se na fotbalové hřiště. "To je na dlouho," dodal.
"Já mám času dost," nejistě jsem řekla a podívala se mu do očí, zrovna když opět vydechoval cigaretový kouř.
"Proč se se mnou bavíš?" změnil téma. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět: "Myslim si, že nejsi takový, za koho tě mají."
Sklonil hlavu a usmál se. "Nemáš ani tušení, kdo jsem," dodal a podíval se mi zpříma do očí. Pocítila jsem, že se mi tím snaží něco říct.
"Třeba jsme si docela podobní," ztišila jsem hlas a přímý pohled jsem mu oplácela. Hltala jsem ty jeho zvláštní oči, jeho pohled mě úplně fascinoval. Viděla jsem v něm něco zvláštního, co jsem na nikom nikdy předtím neviděla.
Drew odhodil cigaretu a naposledy vydechl kouř: "Nikomu bych nepřál, aby byl takový jako já," odpověděl a pohled odvrátil opět směrem ke hřišti. Všimla jsem si, že mu přes krk směrem k levému rameni vede tetování, spleť nápisů a symbolů. Napadlo mě, že se ho na to někdy zeptám.
"Promiň, už musim jít," řekl a s pohledem upřeným na hřiště odcházel. Ani se na mě nepodíval. Sledovala jsem jeho postavu jak odchází pryč, když v tom zastavil
"Dávej si na sebe pozor, Lil," vydechl a rychlým tempem mířil k hlavní bráně.
Hrklo ve mně. "Sakra, že by taky patřil mezi nás? To mě vůbec nenapadlo, že by nás na jedný škole mohlo být víc," zamyslela jsem se a vyrazila zpět do jídelny: "Nebo se o mě jen bojí, hodně lidí mi teď říkalo, ať jsem opatrná. Po tom všem, co se za poslední dny stalo."
***
Pomalu jsem se loudala směrem k hlavním dveřím. Na oběd mě úplně přešla chuť a už vůbec se mi nechtělo sedět dvě poslední hodiny ve vydýchané učebně biologie, kde stejně jen všichni podřimují a probírané látce nevěnují pozornost. Zrovna jsem překonala drasticky vysoké schody a sahala po klice, když někdo zavolal mé jméno. Protočila jsem oči, protože jsem podle hlasu poznala, že na mě volá Patrick. Neměla jsem na něj náladu, pořád vyžadoval mojí přítomnost a já jsem se mu už dostala pod kůži a poznala, že není takový, ta jakého jsem ho ještě před pár hodinami měla. Že by to bylo mými novými schopnostmi? Neochotně jsem se otočila a zamávala na něj. Napadlo mě předstírat, že ho neslyším, ale hned se mi v paměti vybavily jeho neustále smsky, kde mi vyčítá, že mu nevěnuju dostatek času a následující nekonečně dlouhé proslovy o tom, že když jsme pár, tak bychom spolu měli trávit většinu našeho volného času.
Jen co jsem spatřila jeho dlouhé hnědé vlasy a nechutně vysportovaná lýtka, chtělo se mi jít domů ještě víc. Hned jak ke mně doběhl, vlepil mi pusu: "Ahoj zlato," usmíval se jako blbeček.
"Už jsem myslel, že mě neuslyšíš," začal a já ho automaticky přestala poslouchat. Tyhle jeho řeči mi vážně lezly krkem. Když jsme spolu začali chodit, bylo všechno děsně fajn. Chodili jsme do parku, povídali si, dokonce jsme pokřtili naší oblíbenou lavičku, kde jsme se dali dohromady. Ale nějak mě to omrzelo, nehodili jsme se k sobě. Poznala jsem, že Patrick není to, co ze sebe dělá. Přede všemi si hraje na "ublíženého, nepochopeného a samotářského umělce". Já mu to ale nežeru. Uvnitř jeho duše si hlídá, jak moc je nebo není populární, a když není, tak dělá všechno proto, aby ho lidi zase brali. Nedokázal by jeden den vydržet sám a pořád musí být uvnitř velké skupiny lidí (A nejvíc miluje, když je středem pozornosti a celá skupinka na něm visí pohledem). Nechápu, proč jsem se s ním ještě nerozešla. Před pár dny jsme oslavili "měsíc spolu". Není to moc, dál s ním stejně nevydržím.
Z mého rozjímání mě vytrhla první zajímavá věta, která vypadla z jeho pusy: "Půjdeš teda na ten koncert, co bude v sobotu?"
Dnes byl čtvrtek a téměř každý víkend jsme chodili někam "pařit", jak Patrick rád říkal. Většinou jsme zalezli do našeho oblíbeného klubu Highland, kde hrály poměrně slušný punkový kapely. Zítra byla na programu jedna místní "SKA senzace", takže si to nikdo nechtěl nechat ujít.
"Jo, jasně. Počítej se mnou," usmála jsem se, ale tušila jsem, že zítřejší večer našemu vztahu neprospěje.
"Tak super," objal mě a dal mi pusu.
Letmo jsem zkontrolovala displej mobilu a zalhala jsem: "Promiň, už musím jít. Ještě jsem se s někým na něčem domlouvala, tak nechci přijít pozdě."
"Uvidíme se dneska?"
"Asi spíš ne, mám toho moc. Kdyť víš.." sklopila jsem hlavu. Patrick ani netušil, s čím vším se teď musím vyrovnat. Zdá se mi to jako strašně dlouho, kdy se stalo to s mojí ségrou, když jsem omdlela na pohřbu, zaútočili na mě v nemocnici, dozvěděla jsem, že mám zvláštní schopnosti a povídala si s Drewem.
"Promiň, pořád mi to nedochází," obejmul mě, "všichni jsme jí měli rádi a chybí nám."
"To je dobrý, já to zvládnu. Jen mi dej trochu času, jo?" až příliš nadšeně jsem se usmála a Patrick mi dal pusu na čelo.
"Cokoliv budeš chtít, princezno. Zítra si to užijeme, snad tě to přivede na jiný myšlenky."
"Jo, určitě jo. Teď už ale půjdu, jo? Nestíhám," rádoby netrpělivě jsem přešlápla na místě a podívala se směrem ke dveřím.
Patrick mě pustil: "Mám tě rád. Ahoj."
"Čáu," otevřela jsem dveře a vběhla do budovy. Už jsem si myslela, že se ho nezbavím. Zamířila jsem rovnou do jídelny, snad tam An a Fin ještě budou. Plánovala jsem vykašlat se na školu a probrat pár věcí někde v soukromí, nejlíp u nich doma.
Po chodbách se toulaly hloučky studentů, někteří známí mě zdravili a ptali se, jak mi je. Všechno jsem shrnula do věty "Už je to lepší" a pokračovala jsem dál.
V jídelně zůstalo už jen pár opozdilců. Oba moji kamarádi seděli u našeho oblíbeného stolu a zrovna se něčemu smáli, jak mívali ve zvyku. Měli skoro dojedeno a na mém talíři leželi místo jednoho řízku řízky dva, jak jsem si vybojovala ve frontě na oběd.
"Čavaj lidi," vydechla jsem, sedla si ke stolu a začala se ládovat.
"Kde jsi byla tak dlouho?" zeptali se oba téměř současně.
Opět jsem protočila oči: "Zdržel mě Patrick, pane bože než on se vykecá, to je děsně dlouhá doba."
Zůstali mlčet a tak jsem s plnou pusou pokračovala: "Mám famózní plán!"
Fin se uchechtnul: "To bude zase kravina."
Lehce jsem ho šťouchla do ramene a šibalsky se zazubila: "Dneska kašlem na školu, půjdete mi ukázat, co všechno teď dokážu!"
 


Anketa

Hraješ na kytaru?

yep, už celkem dlouho 47.1% (8)
moc dlouho ne 35.3% (6)
nie 17.6% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama