Jednostranné pouto

29. září 2012 v 23:42 | Emm |  Ostatní
Tak jsem po dlouhý době zase něco napsala..Slibovala jsem 30 days challenge,ale neni čas. Za ten necelej měsíc už propadám z matiky, shit.
Nezařadila bych to tak úplně mezi příběhy, ale spíš mezi líčení pocitů..
Dneska vyjímečně nekončim smrtí, nějak mi to k tomu nepasovalo. Lepší bude, když se oná osoba bude navěky utápět ve vlastnim smutku. Enjoy.
Zdroj obrázku: weheartit.com/
538835_368761043198580_1692859751_n_large

Dřív jsem dokázala psát o čemkoliv. Stačila mi pouhá dvě, tři slova a hned se mi v hlavě rýsovaly charaktery postav, popis místa i celý příběh. Ale to už je dávno pryč. Dnes? Dnes jen zoufale zírám do prázdného nažloutlého papíru a v ruce držím mou oblíbenou propisku.
Říkám si, že za ten poslední rok se toho moc nezměnilo. Vlastně se stále zabývám stejnými myšlenkami pořád dokola. Je vůbec možné, že ho pořád ještě, až strašidelně moc, miluju? Že kdykoliv, když slyším jeho jméno..se mi vybaví všechny vzpomínky na ten jediný den s ním? Opravdu bych cokoliv vyměnila za to, abych se dostala do jeho blízkosti a získala šanci na "druhý první dojem"?
Dnes je to jeden rok, měsíc a osmnáct dní. Ten den si pamatuji úplně přesně. Jak jsem ho poprvé spatřila, zadívala se do jeho očí..jak jsme se procházeli parkem a on mi zpíval úvodní znělku Pokémonů, jak jsem ho hladila ve vlasech a jak mě držel kolem pasu..jak jsme si dali první pusu..
A pak to skončilo.
Nikdy, opravdu ještě nikdy, ve mně kluk nezanechal takovou stopu. Nikdy jsem na nikoho nemyslela víc, než na něj, nikdy jsem na nikom neobdivovala každičkou část jeho těla a duše. Nikdy jsem si víc nepřála s někým trávit můj volný čas. Nikdy jsem nebyla tak zoufalá. Nikdy by mě nenapadlo, že se do mě láska k němu přisaje jako klíště a tak dlouho dobu mě nepustí. Bude mě nutit utápět se ve vlastním smutku a výčitkách svědomí, že jsem se nezachovala jinak.
Jsou chvíle, kdy si připadám osvobozená, kdy na něj ani nepomyslím. Ale stačí jenom pár hodin o samotě..a opět upadám do mého prokletí. Často si říkám, myslí na mě někdy tak jako já na něho? Chtěl by se se mnou ještě někdy vidět? Nebo jsem mu ukradená a spokojeně si žije, bez myšlenky na to, že se kvůli němu minimálně jeden člověk na světě trápí?
Jednostranné pouto - tak bych to pojmenovala. Které místo aby pomalu, ale jistě zanikalo, stále sílí. Nikdo to nemá v životě lehké a existují mnohem horší problémy. Ale takhle se dlouho žít nedá.
 


Komentáře

1 Klér Klér | Web | 7. října 2012 v 21:45 | Reagovat

úžasně napsané.

2 Klér Klér | Web | 7. října 2012 v 21:46 | Reagovat

skvěé

3 Silia_Bookgirl Silia_Bookgirl | Web | 19. října 2012 v 22:11 | Reagovat

Ty jo! Úplně úchvatně si popsala ty pocity, naprosto mě to odrovnalo :-D

4 sarush ef sarush ef | Web | 25. září 2013 v 22:26 | Reagovat

Výborné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama