Říjen 2012

Ingenium: CHAPTER IX.

27. října 2012 v 13:54 | Emm |  Ingenium
Píšu už devátou kapitolu, ale zatim se skoro nic zásadního nestalo. Chtěla bych psát delší kapitoly, ale potom by to nikdo nečetl..:D Takže bude víc kapitol, ale budou kratší..Tentokrát jsem překvapila sama sebe, za tak krátkou dobu jsem kapitolu už dlouho nenapsala.


Zavřela jsem oči a snažila se posbírat všechnu sílu uvnitř sebe. Vzpomínala jsem na ten okamžik v nemocnici, kdy ke mně do pokoje vtrhl ten démon a pokusil se mě i Fina zabít. Ve strašně krátké době ho omráčil a já najednou byla na všechno sama. Před očima se mi promítl celý můj život, myslela jsem si, že je po mně. A celou dobu mě strašlivě pálila hruď. Teď už naštěstí vím, proč to tak je.

Ten neznámý

24. října 2012 v 18:59 | Emm |  Příběhy
Minulou středu jsem si zašla do KFC a večer mě jeden kluk inspiroval napsat tohle. Kvalita mojeho vyjadřování pořád víc a víc upadá, nevim čim to je. Je to celkem blbost, něco takovýho by se asi stát nemohlo, i když nereálný to neni..Enjoy.

Vše je laděné do červené a bílé. Spousta stolů, židlí a hlavně lidí. Seděla jsem v jedné z mnoha poboček KFC a vychutnávala si kyblík Classic. Byla jsem sama, všichni moji kamarádi šli někam pít, ale mně se nechtělo. Pila jsem teď skoro pořád a začala se mě zmocňovat myšlenka, že jsem spitka.
Zamyšleně jsem si seděla, koukala do blba a pojídala Stripsy, když kolem mě prošel zvláštní kluk. Měl zelené tričko, pod krátkým rukávem vytetovanou kérku a náušnici v levém uchu. Podivně se na mě usmál a já mu úsměv opětovala. Sedl si ke stolu naproti mně, ještě s jeho kamarádkou. Moc jsem si ho nevšímala, spíš jsem se věnovala mobilu, kde jsem smskovala s mým kamarádem, který se zrovna vzpamatovával z toho, že ho odkopla jedna holka. Nechápu tyhle zamilovaný šílence. Lepší je na nic nemyslet a užívat si života. Jak jen to jde.

Ingenium: CHAPTER VIII.

20. října 2012 v 13:40 | Emm |  Ingenium
Dlouho jsem přemýšlela, jak tuhle kapitolu zakončit, proto mi to trvalo tak dlouho. Ale devátou kapitolu mám už ze třetiny napsanou, ve škole už si taky zvykám, takže mám víc času na psaní.


Jak jsem čekala, An se to moc nelíbilo. Ale Fin byl z mého nápadu nadšený: "No jasně, kdyť už to je jedno, hodina sem, hodina tam. Tak to ale musíš rychle dožvejkat," zasmál se.
"Vážně chcete háknout školu? Nechci pak mít problémy," An se pokoušela něco namítnout.
"Kdyť to je jedno. S tim životem, jaký budeme mít, školu stejně potřebovat nebudem."
"To je fakt, já bych se na školu vykašlala už úplně," zasnila jsem se: "a našla bych si kluka, kterej se umí přemisťovat a byla by to paráda! Jen tak bysme si vykradli banku a pak se ubytovávali v luxusních hotelech.
"No už tě úplně vidim, jak vykrádáš banku," Fin se rozesmál a An se taky trochu pousmála.
"Haha," řekla jsem ironicky a dala si do pusy poslední sousto.
Rozhlédli jsme se po jídelně a zjistili, že tu už sedíme sami. "Nechápu, proč jsme vždycky poslední," zauvažovala An.
Fin se hned ozval: "Protože nás NĚKDO pořád děsně zdržuje." Při slově někdo rádoby nenápadně zakašlal a poukázal na mě prstem.
"Kdyť už jdu," protočila jsem oči, zvedla tác a odnesla ho k okénku na špinavé nádobí.
Oba moji kamarádi zamířili ven z jídelny a já jsem je brzy dostihla.
"Takže pojedeme k An?" zeptala jsem se.
An mě probodla ledovým pohledem, ale pak povolila: "Tak fajn. Ale ne že mi zase vyžerete celou ledničku."
"Neboooj," řekli jsme s Finem současně, ale všem bylo jasné, že naše největší starost opět bude, kdo toho sní víc.
***