Ingenium: CHAPTER VIII.

20. října 2012 v 13:40 | Emm |  Ingenium
Dlouho jsem přemýšlela, jak tuhle kapitolu zakončit, proto mi to trvalo tak dlouho. Ale devátou kapitolu mám už ze třetiny napsanou, ve škole už si taky zvykám, takže mám víc času na psaní.


Jak jsem čekala, An se to moc nelíbilo. Ale Fin byl z mého nápadu nadšený: "No jasně, kdyť už to je jedno, hodina sem, hodina tam. Tak to ale musíš rychle dožvejkat," zasmál se.
"Vážně chcete háknout školu? Nechci pak mít problémy," An se pokoušela něco namítnout.
"Kdyť to je jedno. S tim životem, jaký budeme mít, školu stejně potřebovat nebudem."
"To je fakt, já bych se na školu vykašlala už úplně," zasnila jsem se: "a našla bych si kluka, kterej se umí přemisťovat a byla by to paráda! Jen tak bysme si vykradli banku a pak se ubytovávali v luxusních hotelech.
"No už tě úplně vidim, jak vykrádáš banku," Fin se rozesmál a An se taky trochu pousmála.
"Haha," řekla jsem ironicky a dala si do pusy poslední sousto.
Rozhlédli jsme se po jídelně a zjistili, že tu už sedíme sami. "Nechápu, proč jsme vždycky poslední," zauvažovala An.
Fin se hned ozval: "Protože nás NĚKDO pořád děsně zdržuje." Při slově někdo rádoby nenápadně zakašlal a poukázal na mě prstem.
"Kdyť už jdu," protočila jsem oči, zvedla tác a odnesla ho k okénku na špinavé nádobí.
Oba moji kamarádi zamířili ven z jídelny a já jsem je brzy dostihla.
"Takže pojedeme k An?" zeptala jsem se.
An mě probodla ledovým pohledem, ale pak povolila: "Tak fajn. Ale ne že mi zase vyžerete celou ledničku."
"Neboooj," řekli jsme s Finem současně, ale všem bylo jasné, že naše největší starost opět bude, kdo toho sní víc.
***


I přes odpolední zácpy jsme se celkem rychle dostali k An domů. I když jsem její obrovský dům s béžovou fasádou a černou střechou vídala téměř denně, nemohla jsem se na něj vynadívat. Všechno do sebe tak krásně pasovalo, byl to snad ten nejkrásnější dům, jaký jsem kdy viděla. S tím nejudržovanějším, zeleným, úhledně posekaným trávníkem a rozkvetlými záhony. Příjezdová cesta i dlážděný chodníček k domu byly vždy uklizeny a všechna okna se leskla. Na střeše sedělo několik ptáků, jejichž druh jsem nedokázala rozpoznat. Na poznávání ptáků, ryb a stromů jsem byla děsné dřevo.
Vyskočili jsme z Finova černého Cadillacu a opět zamířili směr obývací pokoj. Unaveně jsme padli do gauče a Fin si pohodlně hodil nohy na stůl. Nemohla jsem si nevšimnout, že An začínala být mírně podrážděná, takže jsem Finovi nenápadným signálem naznačila, ať toho nechá.
"Nedáte si něco k pití?" zeptala se An, když mířila do kuchyně.
"Ne, díky," vykřikli jsme oba současně.
Obrátila jsem pohled k Finovi: "Fajn, takže proč jsme tady," začala jsem, "už jste mi něco říkali o historii, o tom, že jsem nejspíš vyvolená, nebo předurčená, říkejte si tomu, jak chcete. Taky jste říkali, že existují upíři, vlkodlaci a další potvory, neviditelný pláště a kdo ví, co ještě. Jsou tu zlý Ingenové, kteří po nás půjdou a budou mě chtít zabít. Taky jste říkali, že můžeme bejt nesmrtelný, když spojíme všech pět živlů. To ale není vůbec lehký, protože před ostatníma skrýváme svoje schopnosti, takže se nepoznáme ani navzájem. Dokážeme číst myšlenky, měnit pocity a vzpomínky, prostě manipulovat s myslí, ale musíme to hodně trénovat. Každý z nás má nějakou schopnost, díky nějaký mutaci a genům od našich předků."
Nadechla jsem se a přemýšlela, jak mi tyhle věci změní život. Mezitím se k nám připojila An: "Páni, pamatuješ si všechno. Finovi by to určitě trvalo děsně dlouho, než by něco dokázal pochopit," koukla na něj a zašklebila se.
"Chtěl bych vidět tebe, zlato," daroval jí falešný úsměv a pak se pohodlněji usadil.
"Pokračujéém," povzbudila jsem je a nasadila optimistický tón. Doufala jsem, že mi dnešní odpoledne alespoň trochu vyžene Patricka a Drewa z hlavy.
"A co chceš vědět dál?" zeptala se An.
"Něco o těch schopnostech a tak, ukažte mi, co umíte. Jestli jsou tady někde blízko ještě další lidi se schopnostma a jak poznám, že nepatří k nám, ale k těm zlejm. Jaký všechny schopnosti existujou a máte tady nějaký ty nadpřirozený věci?"
"Tys nikdy nebyla skromná," Fin se zasmál.
Ihned jsem mu odsekla, s trochou humoru: "Tak promiň, že chci bejt připravená na ty zrůdy, co se mě pokusí zabít!"
"Neměla by sis z toho dělat srandu, Lil," osočila se na nás An. My víme, že to myslí dobře, ale někdy by si s námi mohla užít trochu srandy. Nemusí být pořád vážná.
"Kdyť to je jen sranda," podotkla jsem, "ukážete mi teda ty vaše schopnosti?"
"Ták určitě," prohlásil Fin a já jsem ho ihned propleskla. Nesnášela jsem tuhle frázi, kterou pořád používal! Fin jenom něco zakňoural a promnul si tvář.
"Takže," usmála jsem se, "kdo z vás mi ukáže vaší schopnost jako první?"
"No, já se umím zneviditelnit," řekla An. Stoupla si přede mě a Fina a chvilku se soustředila. Pozorně jsem jí sledovala, ani jsem nemrkala a najednou byla pryč. Zničeho nic. Zmizela.
"Krutý!" vydechla jsem.
"Je to paráda," otočila jsem hlavu, protože se za námi ozval Anin hlas.
"Tak už se nám ukaž, ať se může předvést Fin," vyzvala jsem jí.
"Ne," zasmála se a mohli jsme jí sledovat možná tak pomocí hluku, který vydávala, když chodila.
"Já vim, jak jí najdeme. A použijeme k tomu mojí schopnost," zašklebil se Fin a rychle vstal. Chvilku si mnul ruce, poté je dal před sebe do úrovně očí a já jsem užasle sledovala, jak se mu mezi dlaněmi začíná tvořit něco jako vodní koule.
"Pojď se mnou a snaž se být potichu."
Vyrazili jsme směrem do kuchyně, kde jsme Aniny kroky slyšely naposledy. Vodní tvar mezi jeho dlaněmi se stále zvětšoval. Chvilku to byla obyčejná koule, hned na to zase spirála, kvádr, nebo dokonce napodobenina ryby. Jenom jsem zírala nad tím, co všechno můj nejlepší kamarád dokáže.
"Co máš jako v plánu?" špitla jsem, zrovna když jsme se plížili do chodby.
"Je sice neviditelná, ale není nehmotná."
Pokusila jsem se tázavě zvednout obočí, ale to mi nikdy nešlo, takže jsem alespoň nakrčila polovinu horního rtu.
"Stoupni si někam ke zdi, to bude něco," nasadil vítězoslavně ďábelský výraz, a když jsem se k ní pořádně přimáčkla, vypuklo to.
Ani jsem nestačila mrknout a rázem se celá místnost zaplnila vodou! Všechno, až na nábytek, zdi, stropy a podlahy bylo plné vody. Připadala jsem si jako v akváriu. Tohle jsem vážně nečekala, jenom jsem vyvalila oči a oněmněle zírala. Nikdy jsem si nepomyslela, že by tohle někdo mohl dokázat, nebo že by to někoho vůbec napadlo. Sakra, místnost plná vody? To nebylo ani v žádném fantas-magory seriálu!
Podívala jsem se na Fina a ten se jenom smál. Očividně si to užíval a voda ho naplňovala radostí. Když nad tím tak přemýšlím, on měl vždycky vodu rád. Často chodil na pláž, blbli jsme spolu v moři nebo se potápěli. Fin byl vždycky ve všem lepší než já, dokázal pod vodou vydržet strašně dlouho. Teď už mi došlo, proč.
Očima jsem přejela místnost. Skrz vodu jsem všechno viděla rozmazaně, ale postřehla jsem osobu stojící na druhé straně chodby - rozzlobenou An. Byla celá mokrá, její vlnité blonďaté vlasy se narovnaly a změnily svou barvu na tmavě hnědou. Úplně z ní lilo a Fin po ní ještě škodolibě posílal šípy vytvořené z vody.
"Tak už toho nech, fajn, vyhrál jsi, bastarde!" spustila na něj, ale v hlasu měla méně nenávisti, než jsem čekala.
Fin uposlechl její rozkaz a svůj výtvor spokojeně zmenšoval až do té doby, kdy měl mezi dlaněmi malou vodní kouli, která s lusknutím jeho prstu zmizela.
Hned jsem nadšeně vykřikla: "To bylo něco, miluju vaše schopnosti!" a dodala jsem: "Tyjo, An, nejsi trochu mokrá?"
Zle se na mě podívala, ale potom jsme se všichni tři začali smát. Všechno bylo v pohodě.

***
Když se An převlékla do suchého a vyfénovala si vlasy (Jak s oblibou říkala: "Když si nevyfénuju hlavu, tak mám vlasy ještě víc jako ovce!"), tak jsme se přesunuli zpět do obývacího pokoje.
Chvilku jsem jen tak nečinně seděla a přemýšlela o všem, co se za poslední dny událo, když se najednou ozval Fin: "Teď jsi na řadě ty."
"Jako v čem?"
"Ještě jsi nám neukázala tvojí schopnost," zazubila se An a blýsklo se jí v očích.
"Ale já, na rozdíl od vás, tu schopnost mám strašně krátkou dobu, takže si nejsem jistá, jestli něco dokážu."
"Ale no tak, máš to v sobě."
"Jo, jinak bys asi nebyla vyvolená, ne?"
"Fin má pravdu. Prostě se jenom soustřeď a dokážeš to!"
Koukla jsem na ně výrazem trpícího štěněte: "Tak když myslíte.."
 


Anketa

Kdo z hlavních postav ti je nejsympatičtější?

Lily
An
Fin

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama