Ten neznámý

24. října 2012 v 18:59 | Emm |  Příběhy
Minulou středu jsem si zašla do KFC a večer mě jeden kluk inspiroval napsat tohle. Kvalita mojeho vyjadřování pořád víc a víc upadá, nevim čim to je. Je to celkem blbost, něco takovýho by se asi stát nemohlo, i když nereálný to neni..Enjoy.

Vše je laděné do červené a bílé. Spousta stolů, židlí a hlavně lidí. Seděla jsem v jedné z mnoha poboček KFC a vychutnávala si kyblík Classic. Byla jsem sama, všichni moji kamarádi šli někam pít, ale mně se nechtělo. Pila jsem teď skoro pořád a začala se mě zmocňovat myšlenka, že jsem spitka.
Zamyšleně jsem si seděla, koukala do blba a pojídala Stripsy, když kolem mě prošel zvláštní kluk. Měl zelené tričko, pod krátkým rukávem vytetovanou kérku a náušnici v levém uchu. Podivně se na mě usmál a já mu úsměv opětovala. Sedl si ke stolu naproti mně, ještě s jeho kamarádkou. Moc jsem si ho nevšímala, spíš jsem se věnovala mobilu, kde jsem smskovala s mým kamarádem, který se zrovna vzpamatovával z toho, že ho odkopla jedna holka. Nechápu tyhle zamilovaný šílence. Lepší je na nic nemyslet a užívat si života. Jak jen to jde.


Ten kluk mě celkem znervózňoval. Pořád na mě koukal a usmíval se jako idiot. Měla jsem chuť ho vyfakovat, ale neměla jsem na to koule. Nikdy jsem nebyla konfliktní typ, raději jsem všechno odsouhlasila a byla zticha. Takže jsem vždycky uhnula pohledem, když se naše oči setkaly.
Zrovna jsem dopila colu a šla si dopustit pití, když se ten podivný kluk zvedl taky. Úplně jsem to čekala. Dostal se ke mně, když jsem se vracela k mému stolu. Opět se na mě usmál a já jsem mu úsměv opětovala. Bože, co to do mě vjelo? Ještě před chvilkou bych si o něj neopřela ani kolo..
"Ahoj," řekl a mile se na mě usmál, "všiml jsem si tě, už když jsi seděla u stolu. Já jsem Vašek," představil se a podal mi ruku. Křečovitě jsem se na něj usmála: "Jsem Peťa. Těší mě." Bože, co to melu? Pomyslela jsem si. Ale teď už známý podivín se na mě znovu usmál a zeptal se: "Nechtěla by ses jít někam projít? Myslim, že bysme si měli co říct."
"Vážně si myslíš, že je to dobrej nápad?" Nechtěla jsem jít ven s nějakym šílencem.
"Je to na tobě. Ale udělalo by mi to radost. Vypadáš jako milá holka."
"Hm, tak když jinak nedáš...Ale jenom na chvilku. Potom budu muset jít na intr."
"Jasně, s tim počítám. Nezdržim tě dlouho," řekl a opět se zazubil.
Vyšli jsme ven hlavními dveřmi nákupního centra. Panovala mezi námi příjemná atmosféra, ale neznámý hlásek v mé hlavě mi našeptával, že je něco špatně. Vyrazili jsme nejbližší cestou k místu, kde se většinou scházeli zamilované páry. Nepůsobilo to na mě příjemným dojmem. Moc "normálních" lidí tam nechodilo. Na druhou stranu, to místo nebylo daleko od nákupního střediska, mohla jsem kdykoliv říct, že už musim jít na intr.
Asi za dvě minuty jsme se dostali do tmavé postranní uličky. Bylo skoro devět hodin večer, už se stmívalo a všechno začínalo působit strašidelněji. Zastavili jsme se asi v půlce uličky, byli jsme sami.
"Takže, ty jsi tady na intru?" začal a upřeně se mi díval do očí.
"No," odpověděla jsem a dívala se do země. Nechtěla jsem s ním navázat kontakt.
"A jakto, že jsi tady tak sama?" pokračoval.
"Kámoši šli dneska pít a mně se nějak nechtělo." Sakra, proč mu to říkám?
"Aha, tak to jo. A to ti neni líto, že tě nechali samotnou?"
"Mně je to jedno..."
"A nebojíš se, že bych ti teď něco mohl udělat? Jsme tu přece úplně sami."
Přejel mi mráz po zádech a dostala jsem strach. Přece jenom, vypadal docela namakaně. Tomu bych se asi neubránila. Ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu: "A ty bys mi snad dokázal ublížit?"
"To ti nemůžu slíbit" zašeptal a začal se ke mně přibližovat.
A sakra. Už to začíná. Blíží se můj konec. "Co to děláš?" zeptala jsem se a ustoupila ke zdi. Ale onen neznámý se ke mně ještě o krok přiblížil.
"Snažim se k tobě dostat blíž. Vadí?"
"Jo, vadí. Známe se jenom pár minut, tohle neni nic pro mě. Asi bych už měla jít, je celkem pozdě."
To se mu ale nelíbilo: "Tak vadí, jo? Chtěla jsi sem jít. Teď už nikam nepudeš," řekl celkem rozzlobeným tónem a levou rukou mě chytl pod krkem. Pravou ruku si opřel o zeď a znemožňoval mi můj útěk.
"Nemůžeš mě, prosím, pustit? Docela chvátám," zeptala jsem se, ale strach v mém hlase jsem potlačila.
"Na to už je pozdě," zašeptal a přiblížil se k mým rtům. Lehce se mě dotkl, ale v tom okamžiku jsem mu pravou rukou dala facku.
"Ty děvko!" vykřikl a facku mi oplatil pořádnou pěstí. Zamotala se mi hlava a před očima jsem měla mžitky.
"Ještě jednou a je po tobě," chytl mě za vlasy a začal mě líbat. Nevěděla jsem, co mám dělat. V mysli jsem byla už úplně zoufalá. Nikde nikdo, jenom nadrženej psychopat, kterýmu nemůžu uniknout. Sakra, sakra!
Nechala jsem se od něj líbat. Byla to jedna z nejnechutnějších věcí, co jsem za svůj život zažila. Jeho teplý jazyk se dotýkal mého, i mých tváří. Pomalu se dostával ke krku a pořád níž. Celou dobu jsem se mu snažila vzdorovat, ale byl moc silný. Držel mi ruce nad hlavou a vysloveně si užíval mojí bezmocnost. Když mě nelíbal na rty, snažila jsem se křičet o pomoc. Ale za každý můj výkřik mi věnoval ránu do obličeje. Cítila jsem, jak mi začíná téct krev z nosu a tvoří se mi modřiny po celém obličeji.
Pravou rukou mi chytil mé obě ruce a levou rukou mi zajel pod triko. Dotýkal se mě. Chtěla jsem od něj pryč, celý se mi znechutil. Napadla mě poslední věc, která by mě mohla zachránit. V duchu jsem si všechno načasovala a připravila. Tři, dva jedna. Vykopla jsem pravou nohou přímo do jeho rozkroku.
"Aaaa! Krávo, tohle si vypiješ!" svíjel se v bolestech a to byla moje šance. Rozběhla jsem se do té nejrušnější ulice, kterou jsem tady znala. Všechno mě bolelo, těch ran jsem schytala vážně hodně. Na okamžik jsem se otočila. Můj nepřítel mi byl v patách, vzpamatoval se dost rychle. Opět mě popadl strach. A ke všemu mi docházela energie a pomalu, ale jistě jsem začala zpomalovat. Ve všem tom zmatku jsem ztratila orientaci a za chvilku jsem se vynořila v nějakém, mně neznámém, parku. K mé smůle jsem neviděla ani živáčka. Stále jsem zpomalovala, dech mi už nestačil. A kroky onoho podivína byly slyšet stále blíž a blíž.
Ještě jsem zkusila zrychlit. Takovou šanci už nedostanu. Ale on byl rychlejší. Za pár sekund se ke mně dostal. Chytl mě za ruku a stáhl k zemi.
"Myslela sis, že mi utečeš?" vlepil mi facku, "tak to jsi hodně naivní." Zašklebil se a začal ze mě strhávat oblečení. Bránila jsem se zuby nehty, ale jemu vzdorovat nešlo. Každý můj obranný manévr oplatil fackou, pěstí nebo kopancem.
Mé oblíbené tričko s nápisem "Wish you were beer" se válelo vedle mě roztrhané na kusy. Dostal se i k mému zipu u kalhot a s potěšením mi urval knoflík. Škrábala jsem, kousala a zarývala nehty do jeho kůže, ale jemu to nevadilo. Byl jako v tranzu. Serval ze mě kalhoty a podprsenku mi roztrhal, jako by byl nějaké divoké zvíře. Rozepl si rifle a nakonec ze mě strhl i kalhotky.
Stále jsem se bránila, ale sil jsem měla pořád méně. Celou dobu jsem litovala, že jsem se jako téměř každý den nešla opít. Co bych teď dala za kocovinu, nebo za to, aby mě chytili benga.
Útočník mi vlepil dalších pár facek, aby mě trochu omráčil a potom do mě zasunul. Šíleně to bolelo, vykřikla jsem. Ale jemu se to líbilo. Do očí mi vhrkly slzy, cítila jsem se tak poníženě. Zavřela jsem oči a modlila se, aby to už skončilo. Už jsem se nebránila, vzdala jsem to. Každou chvílí omdlím. Nehybně jsem ležela na mokré zemi a vzdorovala bolesti, kterou mi ten prasák způsoboval. Trvalo to strašně dlouho a přirážel pořád tvrději. Bolelo to čím dál více, nemohla jsem se ubránit výkřikům, hlasitým vzlykům a prosbami o pomoc. On si to užíval. Liboval si v mé bolesti a ponížení. Celou dobu mě osahával, kousal a mlátil. Vrazil mi pár pořádných pěstí přímo do čelisti. Mám takový dojem, že jsem často omdlévala bolestí.
Když už jsem si myslela, že umřu, tak přestal. Asi už měl dost. Vysunul ze mě tu jeho nechutnou věc a vystříkal se mi přímo do obličeje. To už jsem skoro nevnímala, celá jsem se klepala a svírala v křečích. Nebyla jsem schopná se pohnout. Ale on neskončil. Jeho mrdky mi rozpatlal po celém obličeji a hystericky se přitom smál. Mně už to bylo jedno, téměř jsem ho nevnímala. Neodpustil si ani několik dalších facek.
"Užila sis to stejně tak jako já?" zeptal se, když si stoupl a zapínal si příklopec. Když se nedočkal mé odpovědi, kopl mě do žeber. A znovu. Asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že něco takového se může dít jenom v seriálech, a že mně se to nikdy stát nemůže. Obdaroval mě dalšími kopanci do břicha a já začala plyvat krev. To už mu asi stačilo. Nechal mě ležet uprostřed parku, nahou, zneužitou, polomrtvou.
Chtěla jsem vstát a odejít, ale neměla jsem dostatek sil. Odhadovala jsem, že bylo tak deset hodin večer - čas, kdy jsem už dávno měla být na intru. V kapse mi zavibroval mobil. Smska, pomyslela jsem si. Chtěla jsem si jí přečíst, ale nezvládla jsem ani pohnout rukou. Všechnu svou energii jsem vynaložila do zbytečného útěku.
Ještě dlouho jsem ležela na té studené mokré zemi. Pomalu se mi klížily oči a usínala jsem, když jsem zaslechla kroky.
"Pomoc," zasípala jsem, "pomozte mi."
Doufala jsem, že ten neznámý člověk bude mít slitování a pomůže mi od mojeho utrpení.
"Pomoc, jsem tady...dole. Prosím," pokoušela jsem se říct co nejhlasitěji, ale nešlo to. I moje hlasivky neměly dost sil.
"Prosím," vydechla jsem poslední slovo.
A kupodivu, kroky se blížily směrem ke mně. Vzplanul ve mně plamínek naděje, ještě není konec. Posbírala jsem zbytky mých sil a naposledy zašeptala: "Prosím.."
"Vždyť si už pro tebe jdu, zlato," řekl pro mě známý hlas. Celé tělo se mi opět roztřáslo a chtěla jsem zemřít. Je zpátky.
 


Komentáře

2 Emm Emm | Web | 25. října 2012 v 12:30 | Reagovat

[1]: fuck off crazy little bastard

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama